Korunčík Stephanus serrator

Při vyhledávání míst, kam mají samičky korunčíků naklást vajíčka, samička pochoduje po vhodném stromě s tykadly položenými na dřevě. Právě na tykadlech má samička smyslové buňky, které vnímají teplotu stromové kůry. Teplo totiž vzniká látkovou přeměnou žeroucí broučí larvy a právě teplo samičce korunčíka ukáže na výskyt hostitele. O vnímání a o smyslových buňkách blanokřídlého hmyzu zatím mají lidi málo znalostí. Ale není pochyb o tom, že blanokřídlí mají mnoho smyslových buněk i na nohách a také na kladélku samiček. Toho všeho mohou samičky korunčíků využívat při pátrání po larvách brouků.
Pokud se samičce povede lokalizovat vhodnou broučí larvu, tak potom pro ní nastává velmi těžká práce. Musí se kladélkem zavrtat hluboko do dřeva až do chodbičky broučí larvy, to může trvat s přestávkami i několik hodin. Teprve potom vyklade svoje vajíčko. Vylíhlá larva korunčíka se následně živí tělem broučí larvy. Nakonec se larva korunčíků zakuklí v chodbičce, kterou původně vyhlodaly larvy brouků.

Při určitém úhlu fotografování se ukáže i červená přední část zadečku.



Samička fotografovaná z boku. Má velmi nízko nasazená tykadla.

Při velkém zvětšení se na hlavě ukazuje vzor, který entomologům připomíná korunu na hlavě panovníků. Proto vzniklo pojmenování korunčík.

Portrét samičky.


Samičku korunčíka se mi povedlo fotografovat v květnu 2018.

Korunčíkovití jsou velmi stará čeleď. Podle výzkumů fosilních záznamů a z inkluzí v jantaru pocházejí korunčíkovití z období druhohor, z pozdní jury nebo rané křídy, tedy z doby před 140 miliony roky.
Korunčíkovití jsou nejzákladnější skupina blanokřídlých štíhlopasých (Apocrita). Jsou jedinou doposud živou čeledí, která zůstala z rané diverzifikace blanokřídlých štíhlopasých.