Včela medonosná Apis mellifera

A co hůř, do jižní Evropy už lidi dovezli dalšího nebezpečného škůdce (brouka s latinským jménem Aethina tumida), vůči kterému zatím nikdo obranu nevymyslel. V ČR škodlivého brouka zatím nemáme. Brouk sám by se k nám vlastními silami dostával z jihu přes Alpy těžko, jenže jak dlouho bude trvat, než ho lidi dopraví i k nám?

V současnosti trápí naše včelaře nejvíc Varroa destructor. Je to zavlečený roztoč. Je velký asi 1 mm, a to je mezi roztoči docela obr. Většina druhů roztočů je menších, mnozí mají mikroskopické rozměry. Varroa destructor je širší než delší.
Pohled shora:

Roztoč Varroa vzhůru nohama - pohled na břišní stranu.

Mrtví roztoči, kteří po aplikaci léčiva spadli ze včel na diagnostickou podložku.

Škodí podobně jako klíště. Saje na včelách, vyvíjí se na včelích larvách, a přenáší virové infekce. Evropská plemena včel se s tímto parazitem během svého vývoje nikdy nesetkala, a neumí se mu bránit.

Včelích nemocí existuje víc, ale vůči těm dalším mají včely přecejen dobrou vlastní imunitu, pokud jsou v dobré kondici.
Velmi dobrá a téměř nenahraditelná výživa pro včely je pyl z časně kvetoucích druhů vrb. Vrby včelám pomáhají a zlepšují obranyschopnost vůči nemocem.

V časném jaru včelám kvetou hlavně ty vrby, později rozkvétá mnoho druhů rostlin s různou barvou pylu. Včely v buňkách uskladňují různé druhy pylu ve vrstvách nad sebou.

Tmavou (černou) barvu má pyl vlčích máků.

V buňkách včely vychovávají i svoje larvičky. Na fotografii jsou larvičky, ze kterých se vylíhnou včelí trubci. Trubci jsou totiž mohutnější, vyvíjejí se ve větších buňkách.


Včelí matka se obvykle pohybuje nad prázdnými buňkami v plástech, a klade tam vajíčka. Jenže se při kladení nechtěla fotografovat, a zdrhla mi na část plástu, kde je med. (Matka běhá překvapivě rychle, když jí chce objektiv zaostřit.)


Tady je vidět včelí matka, obklopená dělnicemi.

Ve spodní části obrázku je tzv. zavíčkovaný plod, ze kterého se brzy vylíhnou včelí dělnice.

Za to mladé matky se vyvíjejí v daleko větších, svislých matečnících.


Včelí trubec na mojí ruce. (Trubci nemají žihadlo.)

A mají veliké oči, které se nahoře na hlavě navzájem dotýkají.


Pohled do včelího úlu shora, mezi rámky, které včelám vyrobili lidi. Výhodou takového úlu je, že lidi pak dokážou včelstvo rozebírat, a přitom včelám neuškodit.

Totéž v detailu.


Když se včelí roj usadí ve větvích stromu, tak je to obvykle jen mezipřistání včelího roje na jeho dlouhé cestě k vyhlídnutému novému bydlení.

Včely medonosné se v přírodě vždycky rozmnožovaly pouze rojením. A samozřejmě se o to snaží i teď. Hlas přírody včelám nařizuje: "Vyrojte se! Investujte energii do rozmnožování, nikoliv do sbírání medu pro lidi!"
Ale včelaři zase dělají všechno proto, aby jim včelstva nepřetržitě sbírala květní nektar na tvorbu medu pro lidi. Rojení je pro včelaře ekonomická katastrofa. Ulétlé roje se obvykle nepodaří dohledat, včelaři pak chybí v úlech včelí dělnice, které by nanosily zásoby medu pro sebe i na odebrání pro lidi.
A jak je to v praxi? Někdy má včelař dostatek odebraného medu pro lidi, a někdy si včely prosadí svoje a vyrojí se navzdory všem lidským snahám, aby to neudělaly.

Včely žily v dutých stromech po mnoho tisíciletí. Teď ale kvůli zavlečeným nemocem bez lidské pomoci s léčením v dutých stromech dlouhodobě nepřežívají.

Pohled z boku na usazování roje v dutině.

Různé choroby se vyskytovaly v evropských včelách už i v dávných stoletích. Vůči takovým si včelstva vyvinula značnou odolnost. Proti včelím nemocem pomáhalo i časté rojení. Přestěhovat se občas do nového bytu, kde v okolním prostředí nejsou žádné včelí choroboplodné zárodky, to pomáhá.
Dokonce to může velmi snížit napadení včel nebezpečným roztočem Varroa. To ale jenom u tzv. prvoroje, který odlétá se starou (loňskou) matkou hned po zavíčkování prvního matečníku. V takovém termínu jsou samičky Varroa ve včelstvu většinou uzavřené v buňkách zavičkovaného plodu, a nebo se pohybují kolem nezavíčkovaného plodu, který bývá v té době ještě aspoň v malé míře ve včelstvu přítomný. Pozdější tzv. poroje s mladými čerstvě vylíhlými matkami už si ale zátěž roztočů sebou odnášejí. Poroje totiž odlétají i s takovými včelími dělnicemi, které vyběhly ze zavíčkovaných buněk před pár dny a na kterých vyrostla další generace roztočů Varroa. Kromě toho v termínu odlétání porojů už není ve včelstvu žádný otevřený včelí plod, kvůli kterému by samičky Varroa chtěly zůstat v původním úlu.

Když se tedy roj úspěšně usadí ve stromové dutině, co se děje potom dál? Pak je důležité, aby bylo v okolí mnoho květů s dobrou produkcí pylu a nektaru. Aby měly včely hodně energie na výstavbu nových plástů z vosku a na výchovu svých mladých larviček a na sbírání zásob na zimu. Ve městech v parcích bývá mnoho cizokrajných dřevin, které kvetou vydatně a dlouho až do začátku zimy. Tam usazené roje přežívají zimu úspěšně. V zemědělské krajině bývá v létě nouze o květy, tam se kvůli hladovění rozvíjejí usazené roje dost špatně a dlouho nepřežívají.

Včely sbírají na rostlinách nejenom pyl a sladký nektar, ale také pryskyřičnaté látky, které rostliny mívají na pupenech (někdy mají rostliny i lepivé chloupky na stoncích apod.)

Včely používají propolis zejména k izolaci obvodu svého bydlení. Propolis výrazně pomáhá proti bakteriím. Kvůli tomu ho využívají jako léčivo i lidi. Chemické složení propolisu je velmi odlišné podle toho, z jakých rostlin ho včely nasbíraly. Také je potřeba myslet na to, že na lepivé pupeny i další části rostlin se zachytává mnoho prachu. Jako léčivo pro lidi je tedy potřeba využívat pouze propolis z čistých oblastí, např. z Bílých Karpat. V Praze musíme myslet na to, že z dopravy i z komínů a dalších zdrojů se nalepí na pupeny taky dost škodlivin, jako je olovo, kadmium, atd.
To je rozdíl proti medu. Včelí med z květů z města je velmi kvalitní, protože včely sbírají nektar z hloubky květů, a tam se prach ani jiné škodliviny nedostanou. (Medovicový med, který by mohl obsahovat některé složky z prachu, v Praze většinou nemáme.) Právě tak obvykle nedokážou škodlivé chemické látky ze země projít rostlinou od kořenů až po květy.

Včelí dělnice jsou barevně variabilní.


Třetí pár noh je nejmohutnější a u dělnice je dobře vybaven pro sběr pylu. Vnější část holeně je hladká, obrostlá na bocích tuhými chloupky, a nazývá se košíček.
Na vnitřních stranách pat všech párů noh dělnic jsou kartáčky, které jsou nápadně oranžové zbarvené.

Pyl z květů včela sbírá nejdřív na kartáčky, odtud s pomocí hřebenu, tlačítka a posunovače pylu přesouvá pyl do pylové rousky.


Včela s velkou pylovou rouskou, fotografovaná z boku, na květu loubince trojlaločného.


Spojení horních a dolních článků zadečku (tergitů a sternitů) je vidět na fotografii včelí dělnice v kvítku zimnokvětu časného.


A je to radost včelařů a včelařek, když v polovině jara vybírají od včel plásty plné zavíčkovaného medu.
(Při květu řepky, a hlavně při květu akátů, jsou vosková víčka na zásobách medu bílá. Při květu jírovců je vosk zbarvený oranžově, když včely sbírají medovici u jehličnatého lesa, tak bývají vosková víčka tmavohnědá.)