čeleď: Slézovité - Malvaceae (dříve Lípovité - Tiliaceae)
Lípa velkolistá je na venkově typickým průvodcem lidských obydlí. Většina starých památných lip náleží k tomuto druhu. Je to významná včelařská dřevina. Dožívá se obvykle věku 200 let, ale některé mohou být mnohem starší. Její větve totiž dokážou vytvářet nové mladé kořeny, které prorůstají mrtvým dřevem dutého kmene až dolů do země, a tak se strom samovolně zmlazuje. V minulosti mělo široké využití lipové lýko.
Je to i významná léčivá rostlina, čaj z lipového květu je oblíbený.
Rozkvétá na začátku léta jako první ze všech druhů lip. Jak napovídá její jméno, má větší listy než lípa srdčitá, a také má větší květy.
Lípa velkolistá Tilia platyphyllos
Důležitým rozlišovacím znakem od jiných druhů lip je světle zelená spodní strana listu s chomáčky bělavých chloupků v paždí žilek. Okraj listové čepele bývá mírně svěšený.
Květenství lípy velkolisté obvykle visí dolů pod listy. Zde je na fotografii jednotlivý kvítek s dělnicí čmeláka zemního.
Čmeláčí dělnice sbírají v květech nektar i pyl.
Květenství je na květní stopce s velkým vytrvalým listenem a květy visí dolů, a obvykle je jich jen dva až pět (u příbuzné lípy srdčité se květenství skládá z pěti až jedenácti kvítků a květenství jsou umístěna většinou nad listy).
Květy lípy velkolisté a babočka bodláková (Vanessa cardui). Foto babočky 10. 6. 2019 v Dejvicích. V červnu 2019 byla babočka bodláková v Praze překvapivě hojná.
Plody jsou poměrně velké, zpočátku kulaté, ve zralosti více nebo méně žebernaté.
Žebernatost plodů bývá nejlépe vidět na začátku zimy.
Mohutná lípa před kostelem sv. Norberta v Praze 6 v zimě.
V Čechách bylo dřív zvykem, že se na hřbitovech a na dalších významných místech vysazovaly lípy. Obvykle lípy velkolisté. Často také lidi záměrně vysazovali směs různých druhů lip. Včelám to totiž výrazně prodloužilo dobu kvetení lip, mohly tedy během delší doby hojnosti nasbírat víc medu a postavit víc voskových plástů. V dřívějších stoletích se včelí vosk prodával za výrazně vyšší cenu než med.
Sochu svatého Donáta jsem fotografovala v září 2010. Socha je z roku 1765. Jak staré jsou zdejší lípy, to neumím odhadnout.
Je to neobvyklá socha. V české venkovské krajině se lze běžně setkávat se sochami svatého Václava nebo Jana Nepomuckého, tedy osob, u kterých je historicky doloženo, že ti lidé existovali a v Čechách žili.
Ve městech bývají uvnitř kostelů na postranních oltářích i sochy cizích světců. To je proto, že kupci z dalekých zemí si nechávali v kostelích stavět i svoje oltáře se sochami svých svatých.
Tady uprostřed polí je socha svatého Donáta, který má být ochráncem před bouřkami, krupobitím a údery blesku, taková zvláštní. Postava má na sobě oblečení křesťanského biskupa. Jméno Donát ale nápadně připomíná slovo Donner - to byl pohanský vládce hromu. (Starší generace asi pamatuje naše dědečky, jak používali slovo "donnerwetter" ve smyslu mírné nadávky nebo jako projev vzteku.)
Zdá se, že někteří staří předkřesťanští bohové se kdysi v myslích lidí spojili s osobami křesťanských světců. Podobně je na tom i u nás dobře známý svatý Jiří. Ten dokonce vůbec nemá historicky doloženého nějakého křesťanského světce. Svátek sv. Jiří 24. dubna ukazuje víc na oslavu rozkvetlého jara. Obilí, které se seje na jaře, se pojmenovává slovem jařiny, souvislost slov Jiří a jaro je nápadná. A také víme, že každé jaro přilétají do vesnic ptáci jiřičky.
Nejnovější z rostlin
