čeleď: Vrbovité - Salicaceae
Vrba košíkářská je to statný keř 2 - 6 m vysoký, vyjímečně i strom. V Evropě je tato vrba pěstovaná kvůli proutí už od pradávna, dřív to byla nejčastěji vysazovaná vrba. Kvete brzy zjara před rašením listů. Její přítomnost v krajině je velmi důležitá pro mnoho druhů hmyzích opylovatelů. Rozkvétá totiž v termínu, kdy se čmeláci i několik druhů včel samotářek probouzejí z dlouhého zimního spánku a hledají, kde se nasytit. Vrba košíkářská a vrba jíva jsou v časném jaru první dřeviny, které mají ve květech nejenom pyl, ale také sladký nektar.
Vrba košíkářská (konopina) Salix viminalis
Po probuzení ze zimního spánku všichni potřebují doplnit energii sáním sladkého nektaru.
Na fotografii je sameček druhu zednice rezavá.
Vrby, které kvetou časně zjara, musejí být připravené na zhoršení počasí a občasné mrazíky. Jejich jehnědy jsou na to vybavené. Chrání je dlouze vousaté podpůrné listeny jednotlivých kvítků, ze kterých je jehněda složená.
Jehněda je složená z mnoha drobných kvítků. Každý kvíteček má svůj podpůrný listen, a tyhle listeny jsou u vrby košíkářské dlouze chloupkaté.
Vnitřnímu uspořádání jehnědy se nejlépe porozumí, když se povede jehnědu podélně přetrhnout.
Pro zobrazení detailů by byl potřeba spíš mikroskop, ale u velkých kočiček to někdy zvládne i normální fotoaparát. Na dalším obrázku je detail samčí vrbové kočičky, když se povedlo přetrhnout kočičku napůl.
Pro vrbu košíkářskou je charakteristická dlouhá hadicovitá nektarová žlázka.
Drobné druhy hmyzu s tím mají dost práce, aby se probojovaly dovnitř do vrbové kočičky až ke zdroji nektaru.
Na další fotografii je pískorypka časná - samička.
Jako všechny vrby je i vrba košíkářská dvoudomá dřevina. Na dalším obrázku je větvička se samičími jehnědami.
Na detailu samičí kočičky jsou vidět u jednotlivých kvítků dlouhé čnělky s rozestálými bliznami.
Podpůrné listeny jednotlivých kvítků jsou dvoubarevné, se světlou bází a s černou vousatou přední částí.
Od druhu vrba košíkářská je vyšlechtěno mnoho různých kultivarů, s různým tvarem jehněd.
Vrba košíkářská kvete dlouho, její jehnědy se otevírají postupně. Je nenahraditelná jako zdroj energie po probuzení ze zimního spánku pro budoucí čmeláčí matky.
Na fotografiích je druh čmelák zemní.
Zaostřeno na sosák.
Objevila jsem na jehnědě i brouka (kohoutek černý).
Lidi vypěstovali velké množství různých klonů vrby košíkářské, které se snadno rozmnožují zakořeňováním větviček. Samovolně se šíří semeny. Připojuji obrázek dalšího typu košíkářské vrby s trochu jiným tvarem jehněd.
V minulých stoletích lidi vyráběli z proutí skoro všechno, a proto pruty ořezávali a o vrby pečovali. Dnes to ořezávání prutů vrbě košíkářské skutečně chybí a neudržované vypadají špatně. Ale snad se mi povedlo najít jednu alespoň trochu hezkou, u hráze Libockého rybníka.
Detail spodní strany listu.
Okraj listů bývá dolů stočený.
Včelaři často pěstují u svých úlů křížence vrby košíkářské a vrby jívy. Tito kříženci dědí po jívě veliké kočičky a schopnost odolávat suchu, a po vrbě košíkářské mají výhodu v tom, že se dokáží množit zakořeňováním větviček. Vrba jíva se množí pouze semeny, její větvičky normálně nejsou schopné zapustit kořeny. Včely medonosné získávají z jejich rozkvetlých kočiček mnoho výživného pylu i sladkého nektaru. Pyl těchto jedinců je pro hmyz skutečně výživný, je ale sterilní, nedokáže opylit žádnou samičí rostlinu vrby. Podobně i samičí jedinci, vzniklí zkřížením vrby jívy a vrby košíkářské, nevytvářejí životaschopná semena.
Na tomto pěstovaném včelařském klonu jsem 20. června 2020 našla brouky.
Kozlíček dvojtečný (Oberea oculata).
Samička klade svoje vajíčka do mladých letorostů vrb (zejména jívy a jejích příbuzných vrb). Vajíčko dráždí buňky rostlinného pletiva, to se rychle rozrůstá a mladé buňky jsou kvalitní potravou pro larvy kozlíčka. Starší larva pak žije pod kůrou i ve dřevě. Vývojový cyklus brouka kozlíčka bývá dvouletý.
Kdo ten vrbový letorost okousal? (V pozadí obrázku se ukrývají tykadla pravděpodobného pachatele.)
V září 2020 mne na letorostech vrby košíkářské překvapila pěnodějka olšová.
Druh pěnodějky určil Šimon Zeman a napsal o ní:
Pěnodějku olšovou (Aphrophora alni) snadno poznáme podle větších rozměrů a hnědého zbarvení s nápadnou bílou páskou vprostřed těla. Dospělci sají rostlinné šťávy z nejrůznějších dřevin (nejen olší) ve vlhkých biotopech, nymfy se vyvíjejí v bylinném podrostu, přisáté na rostlině a obklopeny ochranným pěnovým obalem, který si vytváří z vlastních výkalů. Pěnodějky za den nasají mnohonásobně více tekutiny, než kolik samy váží. S pěnodějkou olšovou se můžeme setkat hojně po celé ČR. Zimu přečkává ve stádiu vajíčka a dospělci se objevují již počátkem června.
Nejnovější z rostlin
