čeleď: Růžovité - Rosaceae (Jabloňovité - Malaceae)
Hrušeň obecná je běžně pěstovaná v zahradách. Hrušně pěstované i zplanělé patří k obrazu české krajiny. Bývají podél polních cest, na mezích, v zahradách a kolem nich.
Některé hrušně jsou krásné veliké stromy, prý se mohou dožít až 200 roků věku.
Původ hrušní není přesně známý. Hlavní vývojová etapa se pravděpodobně udála v jihozápadní Asii, v důsledku křížení jiných druhů hrušní a také pupenovými mutacemi, které lidi rozšiřovali roubováním na plané podnože.
Hrušeň obecná Pyrus communis
Květ hrušně v detailu. Nezralé prašníky v květech bývají růžové až tmavě červené.
V dalším vývoji se pak barva prašníků mění. Nakonec prašníky ztmavnou.
Pylová zrna hrušní mají nenápadnou béžovou barvu, jako je vidět na sběráčcích pískorypky na dolním obrázku.
Květní nektar hrušní má nižší cukernatost než jiné současně kvetoucí rostliny. Hmyzí opylovatelé tedy navštěvují hrušeň méně. Přitom hrušně jsou cizosprašné rostliny, opylení hmyzem potřebují. Úly se včelami medonosnými jsou v sadech hrušní nutností.
Mnoho opylovacích prací na hrušních zvládají také drobné a skromné včeličky ploskočelky.
Květ hrušně se samičkou (matkou) druhu čmelák zemní.
S fotoaparátem jsem zastihla u květu hrušně i dlouhososku. Dlouhososka je hnízdní parazit, pyl nesbírá, živí jen sebe samotnou. Ale vlastně jakýkoliv pohyb mezi květy je pro opylování užitečný.
V botanické literatuře se rozlišují druhy hrušeň planá - Pyrus pyraster, a hrušeň obecná - Pyrus communis. K hrušni obecné se přiřazují i zplanělé hrušně, vyrostlé ze semen pěstovaných odrůd. Při běžném pohledu ale nelze rozlišit, která hrušeň je původní druh hrušeň planá, a která je potomkem pěstovaných odrůd, zejména proto, že se spolu neomezeně kříží. V Praze lze předpokládat spíš stromy vyrostlé ze semen pěstovaných odrůd.
Plody, hrušky spadlé na zem, jsou pro hmyz vynikajícím zdrojem sladké šťávy. Ovocná šťáva v zimních zásobách medu je pro zdraví včel medonosných důležitá. Obsah vitaminu C pomáhá odolnosti včel vůči některým nemocem.
Planá hrušeň, zvaná polnička, se nyní najde v přírodě málo. Má plody velké v průměru jen 1,5 až 3 cm. Malvice bývají kulovité, někdy i hruškovité. (Foto hrušně polničky 23. 8. 2018 v Praze Sedlci nad kaplí.)
Listy má hrušeň polnička dlouze řapíkaté. Listy jsou na bázi zaokrouhlené, mělce srdčité. Na svrchní straně lesklé.
Kořeny hrušně polničky pronikají velmi hluboko, dokáže růst na suchých místech, naopak nesnáší vysokou hladinu podzemní vody.
Hrušně jsou vysazené také na části svahu přírodní památky Baba v Praze 6. Staré stromy se tu ale velmi podobají planým hrušním, jedna z nich je pravděpodobně také geneticky čistá polnička.
Oranžovočervené skvrny na listech způsobuje houbová nemoc rez hrušňová (Gymnosporangium sabinae).
Některé hrušně mají velmi kvalitní dřevo. V Praze v Týnském chrámu je jeden postranní oltář z 15. století, vyřezaný ze dřeva hrušně, a dodnes se zachoval v neuvěřitelné kvalitě a patří k nejlepším památkám, jaké v Praze máme.
Na kmenu staré hrušně jsem na začátku května 2022 fotografovala také tesaříka bukového. Ten se dokáže vyvíjet ve dřevě několika druhů listnatých stromů, vyhledává přednostně stromy s tvrdým dřevem, je častý hlavně v dubech, má rád i ovocné stromy.
Tesařík bukový (Cerambyx scopolii) na ruce. Je to veliký druh brouka.
Nejnovější z rostlin
