Zajímavé druhy jehličnatých dřevin kolem dejvických domů.
21.12.2019 od Hanka
Začíná to docela obyčejně. Děti si přinesou domů z parku nebo z výletu do některé botanické zahrady šišku. Doma ze šišky vypadají semínka, a rodina je zasadí na zahrádku před domem. Zpočátku je to radost, když ze semínek vyrůstá malý stromeček. Později to bývá horší, velké stromy se na malé zahrádky u domů nevejdou.
Proto se nezlobím, když zjistím, že některý neobvyklý strom ze zahrádky najednou zmizel. Lidem je potřeba poděkovat, že se řadu roků o strom starali. A když už to dál nešlo, tak ho odstranili, s tím je potřeba souhlasit. Nejobtížnější je zachovávání starších stromů mezi domky s rovnou střechou. Ty totiž mají střechu zešikmenou doprostřed, a dešťová voda odtéká do kanálu potrubím z prostředka střechy. Pokud ale do dešťového odtoku napadají šišky a jehličí, tak voda neodtéká, ale na střeše vznikne půl metru hluboké jezero. Pokud do toho přijde ještě mráz a na střeše vznikne kluziště, tak nastává situace, kdy střecha nevydrží a prolomí se.
Jestli chceme mít v Praze hodně stromů, je jednou z důležitých podmínek přestavět domy s rovnou střechou na jiný typ.
Na horních čtyřech fotografiích je borovice osinatá (Pinus aristata). Pozná se podle bílých výronů pryskyřice na jehlicích. Pochází ze Severní Ameriky. Její blízká příbuzná, borovice dlouhověká, patří k nejdéle žijícícím organismům na zemi (víc než 4000 roků). Na starších výhonech je vidět, že tahle borovice má ve svazečku vždy 5 jehlic. Tady jsou na fotografiích mladé letorosty, a jehlice jsou zatím těsně u sebe.
O borovici osinaté se píše, že je velmi náročná na světlo. V botanické zahradě v Praze Troji pěstují větší počet jedinců borovice osinaté na plném slunci - a v posledních teplých letech se jim tu daří skutečně špatně, letorosty jim zasychají.
Před několika roky ale v Botanické zahradě v Troji těm borovicím osinatým krásně dozrávaly šišky.
Já jsem tuhle borovici nedávno objevila na zahrádce za severní zdí domu, kam se dostane slunce jen vyjímečně v červnu, a zdejší borovice osinatá přirůstá krásně (až moc, takže jí lidi sestřihávají, aby se dostali dovnitř do domu).
V další zahradě upoutává mojí pozornost jiná pětijehličnatá borovice s velkými šiškami a nápadně velkými semeny. Odhaduji ji jako druh borovice Armandova (Pinus armandii).
A proč druh jenom odhaduji? Pětijehličnaté borovice rostou v Americe, v Evropě i v Asii. Samozřejmě je na každém kontinentě jiný původní druh. Je ale zvláštní, že ačkoliv jsou tyhle různé druhy oddělené na vzdálených světadílech po mnoho tisíciletí, stále se mezi některými druhy nevyvinula genetická bariera, a snadno se spolu zkříží, pokud nyní rostou třeba v parku dva odlišné druhy blízko sebe. Běžně se stává, že když lidi vysejí semínka z jedné jediné šišky, následně jim vyrostou zcela odlišné typy semenáčků.
Borovice Armandova pochází z Číny.
V Čechách je téměř neznámý pajehličník přeslenitý (Sciadopitys verticillata). Pochází z horských oblastí jižního Japonska.
V zahrádkách jsou k vidění jen malé stromečky pajehličníku, přesto už na některých rostou šišky.
Pajehličník je také hodnocený jako živá fosilie. V období druhohor rostl i v Evropě a v Americe. Do dnešních dnů se zachoval jen tenhle druh sám, nemá žádné blízké příbuzné. Zahradníci ale od něj vyšlechtili celou řadu různých kultivarů.
V jedné zahrádce už rostou mladé zelené šišky i na sekvojovci.
Sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum) je nejmohutnější strom na Zemi. Pochází ze Severní Ameriky. Tady v dejvické zahradě je vysazený daleko od domu, ale blízko u plotu. Těžko odhadovat, za kolik roků začne majitelům bořit plot.
V zahrádkách se často pěstují zakrslé kultivary různých druhů jehličnanů. Na fotografii je smrk sivý (Picea glauca). Ten pochází z Kanady a z Aljašky, ze všech druhů smrků zasahuje nejdál na sever. U nás se pěstuje jeho kultivar "Conica", který roste pomalu a má větvičky hodně hustě nahloučené.
Takové kultivary vznikají často pupenovými mutacemi. Hustý tvar kultivaru se pak zachovává i při vegetativním rozmnožování. V přírodě ale často dochází i k tzv. zpětným mutacím, to znamená, že tvar růstu, který je z hlediska života v přírodě nevýhodný, se někdy samovolně vrátí k původnímu typu. To je vidět i na zdejší fotografii, že z vrcholu okrasného stromu vyrůstá normální typ smrkových větví.
V zahradách a parcích je častěji pěstovaná i kryptomerie japonská (Cryptomeria japonica). Tento druh je reliktem z jurského období (druhohory). Vyžaduje mít kořeny ve vlhké zemi, přísušky nesnáší, a proto u nás často prosychá.
Samčí šištice rostou na konci větviček, na fotografii jsou zachycené v lednu, v době před dozráním.
Nejnovější aktuality
