KDYŽ CÍLEM JE CESTA - 3. část

12.10.2022 od Hanka

Původně byly v kaplích vymalované obrazy. V 18. století většina obyvatel neuměla číst psané texty. Za to ale bývali lidé mistři v porozumění řeči těla. Dokázali pochopit význam obrazu podle postoje namalovaných postav. U kaplí se lidé vždy zastavili a zamýšleli se nad tím, jaké poselství jim obraz sděluje.
V dnešním světě se považuje za správné usilovat o tělesné zdraví, společenský úspěch a dostatek majetku a na nic špatného nebudeme myslet. Jenže vytěsněním myšlenek na obtížné součásti života se to těžké neodstraní.
V životopisech svatých lidí se dozvídáme především to, jakým způsobem se svatí vyrovnávali s utrpením a s bolestmi, které na ně doléhali. Na světě neexistuje druh nemoci nebo neštěstí, o kterém by se dalo říct - tohle se nikomu svatému nestalo. Následování svatých znamená, že začnu hledat řešení svých bolestí tak, jak dokázali přijmout svoje utrpení svatí lidé.

Původní obrazy se v kaplích nedochovaly. Dnes ani nikdo přesně neví, co na nich bylo namalováno. Já si myslím, že dnešní lidé už obrazům nerozumí. V současnosti by bylo lepší napsat do kaplí texty k zamýšlení.
Někdo třeba vyjde na poutní cestu, aby si modlitbami vyprosil uzdravení někoho těžce nemocného v rodině. Ano, i uzdravení lze v některých jednotlivých případech vyprosit. Ale důležitější je vytvářet dobré porozumění mezi pacientem a lékařem. Přemýšlet o tom, co mám jako pacient (pacientka) dělat, aby můj lékař dokázal dobře poznávat, jakou mojí nemoc má léčit a jakým způsobem. (Chybně stanovené diagnozy bývají častou příčinou zdravotnických komplikací.)
A dál musím změnit svůj vztah k té nemoci a umět ji přijmout třeba tak, jak se modlil matematik a kněz Bernard Bolzano:
"Bože, neprosím ani o zdraví, ani o nemoc. Neprosím ani o život, ani o smrt. Ale prosím, abych ve zdraví i v nemoci, v životě i ve smrti byl takový, jakým ty mne chceš mít."

Cílem poutní cesty je právě to, aby se člověk během pochodování zamýšlel a hledal svůj životní směr. My lidé máme během svého pozemského putování povinnost plnit Boží vůli. Jenže abychom ji mohli plnit, musíme nejprve Boží vůli poznat. Každému z nás Bůh určil jiný životní úkol.


V dalším úseku poutní cesta přechází přes železniční trať.

Pro koho by byla celá poutní cesta do Hájku příliš dlouhá, může si trasu zkrátit cestou vlakem. Mašinka sem jede krásnou vyhlídkovou tratí. Malebný úsek železnice z Prahy-Smíchova severního nástupiště je označován jako Pražský Semmering.


Potom vede poutní cesta Hostivicemi (tam pravidelně zabloudím). A dál je správné jít po hrázi Litovického rybníka.

Pohled přes rybník. V pozadí je vidět tvrz Litovice.

V sousedství litovické zvoničky tu rozkvetl jírovec, navzdory tomu, že je říjen. Jírovcům se to stává, když mají nad kořeny asfaltovou silnici a v létě kvůli tomu velmi trpí suchem. Takové podzimní kvetení ale stromy velmi vyčerpává.


Dál nás poutní cesta vede kolem zvoničky se sochou svatého Jana Nepomuckého, patrona zpovědníků.

V 15. století se husitům katolická zpověď znelíbila, bojovali proti ní. Správný husita se nikdy nesnížil k tomu, aby poklekl u zpovědnice. Dnešní společnost se většinou v této záležitosti s husity názorově shoduje.
A taky si lidé stěžují, že máme málo psychologů a málo psychiatrů a že čekací doby na objednání k nim jsou velmi dlouhé. Chtěla bych lidem poradit, že možnosti duchovního rozhovoru se zpovědníkem jsou dostupnější. Samozřejmě každý kněz není geniální psycholog, mnohdy je to právě naopak. Ale pokud člověk hledá, tak si v Praze dokáže najít kněze, který mu bude vyhovovat. (Na venkově bývá situace horší.) Zkušený zpovědník má výhodu v tom, že dokáže odhalit vznik duševní nemoci na samém počátku. Samozřejmě nedokáže vyřešit všechno, třeba geneticky podmíněné poruchy se nedají změnit, člověk je může pouze přijmout. Ale některý nezdravý vývoj myšlení, pokud se zachytí na samém počátku, mohou rozhovory s knězem ovlivnit v dobrém směru.
Naopak k psychiatrovi se lidé dostanou až v době, kdy už nemoc způsobila značnou devastaci v jejich mozku.
To už bývá náprava těžká nebo téměř nemožná.

A co je na zpovědi nejdůležitější? Na to mohou dát různí lidé odlišné odpovědi. Podle mne je nejdůležitější příprava na zpověď. Právě během té přípravy člověk často zjistí, kolik záležitostí je jinak, než si před tím myslel. Že to, co třeba dřív považoval za špatné, je naopak to správné. V minulých stoletích dostávali lidé k dispozici tzv. zpovědní zrcadla, kde byly vyjmenované hříchy, a člověk si z toho měl vybrat, kde jsem já. . . já, ..já. . . . Jenže takhle je to špatně. Kdykoliv mluvil k lidem Pán Ježíš, vždycky začal slovy "Dbejte na to, abyste vy všichni . . . ." Prostě člověk si nemůže zajistit věčný život v nebi tím, že bude na zemi myslet jen na to, abych já sám nehřešil, a ostatní mne nemusejí zajímat. Člověk sám se do nebe nedostane. Vždycky je důležité myslet na lidi v okolí a přemýšlet, co mám dělat, abychom my všichni společně jednou úspěšně zvládli naše "narození pro nebe".

Na cestě za Litovicemi jsem opět potkala koně a jezdkyni. Silniční ukazatelé tu radí cestu řidičům automobilů, aby jeli vlevo nebo vpravo. Poutní cesta pro pěší ale vede dál rovně, znovu je potřeba přejít železniční trať.

Za tratí je areál sušičky osiv a potom dál už zase vede cesta tichou přírodou. Většinou jsou podél cesty vysazené lípy.

Někde vede cesta mezi starými hrušněmi.

Za dalším úsekem stojí XVIII. kaple hájecké cesty.