Z cesty nad skály Divoké Šárky.

9.10.2016 od Hanka

Na listech stromů je ještě červené barvy málo, ale červeně svítí mnohé plody.
Tady jsou plody hlohu. V ČR hojně rostou 3 základní druhy hlohů, které se ale spolu snadno kříží. A tak vlastně každý keř nebo stromek hlohu je originál, který se v něčem liší od jiných hlohů v sousedství. Mnohým starým ustáleným hybridům dali přírodovědci jména jako samostatným druhům, ty se ale těžko odlišují od podobně vzniklých hybridů současných. Každopádně určit druh hlohu je složitá záležitost. Jedním z důležitých rozlišovacích znaků jsou kališní cípy na plodech.


Skály Divoké Šárky na mnoha místech zdobí jeřabiny.


Uprostřed travnaté plochy nad soutěskou Džbán zaujal mojí pozornost jasan.

U nás roste víc ekotypů druhu jasan ztepilý, liší se v nárocích na vodu. Některé typy vyžadují dostatek vláhy po celý rok, jiný typ snáší sucho - jako ten na zdejší fotografii. Nahoře nad vysokou skálou se musí umět vyrovnat se suchem.

Ukázalo se, že ten zvláštní osamocený jasan nad skalami přilákal nejenom mne. Dali si u něj dostaveníčko i samečkové a mladé samičky vos. Zatímco včely medonosné se páří během letu ve výškách, zdejší vosy se páří v sedě na listech stromů. Ale vyhledávají větve a stromy ve výškách, kde jejich spojené dvojice sice docela dobře vidím, ale kam s fotoaparátem nedosáhnu. Když jsem si zkoušela jednu větev s vosami stáhnout kousek dolů, vosy to naštvalo a ve dvojici sameček se samičkou odletěli 10 m vedle do trávy.

Odhaduji druh vosa útočná.
Vosy bývají koncem léta a na podzim všudypřítomné, ale takhle jsem viděla samičku se samečkem poprvé. A pochopila jsem, že mají svojí strategii, jak zajistit, aby se mohli "manželé" setkat. Není to tak jednoduché, jak by se třeba zdálo. Vosy jsou sice všude, jenže naprostá většina jedinců jsou dělnice. V literatuře píšou, že v hnízdě vosy útočné může být až 8 000 dělnic. Kolik samiček a samečků takové hnízdo vychová, to nevím, ale samečků asi stovky, samiček možná jen desítky. Některému hnízdu se jistě povede vychovat víc samiček, ale mnohá jiná hnízda nemají v životě štěstí a nevychovají do další generace žádnou samičku. A jak tedy má příroda zajistit, aby se spolu našli sameček a mladá samička stejného druhu, když je v okolí tolik dělnic a množství samečků a samiček jiných druhů vos? Vosy systém objevily.
Samečkové stejného druhu si tu vybrali vhodný osamocený strom nad skálou. Tam se sešel větší počet samečků, všichni listí vybraného stromu označovali svými pachovými značkami a létali kolem stromu pořád dokola. To lákalo mladé nespářené samičky a ty zase ve větším počtu přilétaly na pachové značky na listech. Pak už měl vždycky štěstí takový sameček, který přistál na samičce jako první z mnoha zájemců.

Jeden z vyčerpaných samečků pak odpočíval na listu sousedního řešetláku.

Řešetlák je ten malý stromeček, který je vidět na horní fotografii vedle jasanu.

Tady jsou vidět listy a plody řešetláku. (O ty plody vosy zájem neměli, naopak asi samečkové vyhledávali schválně takové stromy, kde není potrava, aby se jim do rozmnožování nepletli žádné jiné druhy vos, co by tady hledaly stravu.)

Na závěr pohled na protější Nebušickou skálu při zapadajícím slunci.

Na svazích v sousedství této skály je zajímavý porost dubů zimních a vřesu.