čeleď: Včelovití - Apidae
Čmeláci (Bombus sp.) jsou nápadní díky své mohutnosti a často výrazně zbarveným ochlupením, které působí jako tepelná izolace a umožňuje čmelákům snášet nižší teploty. Kolonie čmeláků, kteří žijí v mírném pásmu, jsou jednoleté, některým druhům se daří částečná druhá generace ve stejném roce.
Čmeláčí hnízdečko zakládá matka, první dělnice vychovává sama. V průběhu léta se narodí mladé matky, které jediné přečkávají následující zimu. Mladé matky nepřezimují v hnízdečkách, kde se narodily, ale rozlétávají se po okolí a nacházejí si na přezimování různé jiné úkryty. Stará matka, všechny dělnice a všichni samečci na podzim zahynou.
Kousek čmeláčího hnízda, který zůstal jako zbytek po vylíhnutí všech čmeláků. Foto Miloš Vondruška, v prosinci 2016, při čištění opuštěného čmelínu.
Všichni čmeláci, které vidíme časně na jaře, jsou matky. Jakmile zjara stoupne teplota půdy, matky čmeláků vylezou ze svých úkrytů, a začnou se shánět po potravě. První potravou je nektar z květů časně zjara kvetoucích rostlin, např. vrb. Květní nektar je pro matku životně důležitý, znamená to energii, možnost létat, a také teplo.
Matka druhu čmelák zemní na samičí jehnědě vrby jívy.
Později matka konzumuje také pyl. Z pylu získává bílkoviny, nezbytné k tomu, aby jí ve vaječnících začala zrát vajíčka. Potom matka změní své chování a začne hledat místo pro založení hnízda. V tomto období létá nízko při zemi a prozkoumává všechny otvory.
Matka druhu čmelák luční prozkoumává terén a hledá, kde by si mohla založit hnízdečko.
Některé druhy čmeláků hnízdí výhradně na povrchu, čmelák zemní a skalní hnízdí převážně pod zemí, čmelák rokytový si s oblibou nachází dutinky v kmenech v korunách stromů.
Když matka najde vhodné místo, upraví si uvnitř malou komůrku, její stěny pomaže voskem. Na dně komůrky si postaví voskový džbáneček, který naplní medem. Tato zásoba medu není veliká, ale pro jeden nebo dva chladné deštivé dny postačuje. Vedle džbánečku s medem vytvoří voskovou buňku, do které naklade vajíčka. Dělnice se z nich vylíhnou zhruba po šesti týdnech. Vylíhlé dělnice pak pomáhají matce s péčí o další generace larev. Jakmile je v hnízdě dostatek dělnic, všechen nektar a pyl pro hnízdečko přinášejí jenom dělnice a matka už hnízdo neopouští.
Když je čmeláčí kolonie veliká, začnou se líhnout mladé matky, později i samečci.
Pohled do hnízdečka čmeláka rokytového.
Z kulovitých buněk se zakrátko vylíhnou mladí čmeláci, v těch velikých se vyvíjejí mladé čmeláčí matky.
Čmeláčí hnízdečko na konci vývoje. Pohlavní generace už je vylíhnutá, zbývá poslední kulovitá buňka, ze které se vylíhne asi mladý čmeláčí sameček.
Čmeláci mají na rozdíl od jiného hmyzu velikou energetickou spotřebu. Čmelák je velký, těžký, má vzhledem ke své hmotnosti malou plochu křídel. Aby mohl létat, musí udržovat svou tělesnou teplotu v rozmezí 35 - 39°C, bez ohledu na teplotu okolí.
Čmeláčí hnízdo je také energeticky nákladná záležitost. Nesmí vychladnout, larvy musí být zahřívány a pravidelně krmeny. Udržení vhodné teploty v hnízdě je pro zachování kolonie klíčové.
Proto posečení velké plochy květnaté louky naráz má za následek úhyn čmeláčích kolonií v okolí. Nejhorší je to v létě, právě v termínu, když dělnice v hnízdečkách vykrmují larvy budoucích matek, protože po odkvětu stromů jsou závislé pouze na pylu a nektaru z květů na loukách.
Čmeláci trpí i mnoha nemocemi a parazity.
Největším nepřítelem čmeláčích hnízdeček je
zavíječ cizopasný (
Aphomia sociella). Ten se dříve jmenoval zavíječ čmeláčí.
Dospělý zavíječ cizopasný, sameček.
Dalším nepříjemným návštěvníkem čmeláčích hnízdeček je moucha
Brachycoma devia.
Brachycoma devia ve čmeláčím hnízdečku klade svoje larvy. Ty se pak snaží nepozorovaně proniknout do kokonů se čmeláčí larvou. Parazitní larva počká, až se čmeláčí larva zapřede, a potom jí začne vysávat, nakonec jí usmrtí.
Na internetu píšou, že se nová generace těchto parazitních much vylíhne za dva až tři týdny. Já mám jinou zkušenost. Poté, co moje čmeláčstvo dokončilo vývoj a mladé matky se rozlétaly po okolí, jsem při čištění čmelínku objevila na dně pod uteplovacím materiálem tenkrát pro mne neznámé kukly. Dala jsem je do sklenice pod víčko (aby to, co se vylíhne, nemohlo uletět), a sledovala jsem, co se bude dít. Řad měsíců se nedělo vůbec nic, až jsem sklenici s nimi přestěhovala do sklepa, na přezimování. Opět se dlouho nic nedělo, nakonec jsem na svůj experiment zapomněla. Teprve na konci léta jsem objevila, že se ve sklenici z kukel vylíhly mouchy. V té době už byly mrtvé, ale stále zachovalé a vhodné k vyfotografování, pouze trochu ztratily barvu.
Vzhledem k tomuto mému pokusu si myslím, že moucha
Brachycoma devia má jen jednu generaci do roka, a že přezimuje v opuštěných čmeláčích hnízdech ve stadiu kukly.
Na další fotografii jsou vidět roztoči, přichycení na matce druhu čmelák skalní (
Bombus lapidarius).
.
Roztoč
Parasitellus fucorum v detailním zvětšení. V češtině ho někdo pojmenoval savenka čmeláková.
A co jsem se o roztoči
Parasitellus fucorum dočetla?
Ve čmeláčích hnízdech může žít větší počet různých druhů roztočů,
Parasitellus fucorum je z nich největší. Trvale žije ve společenství čmeláků (bývá u mnoha různých čmeláčích druhů). Není to ale pravý parazit, pouze se ve čmeláčích hnízdech přiživuje.
Vyšší napadení má negativní vliv na čmeláčí kolonii, ale v malém množství mohou být pro čmeláky užiteční. V larválních stadiích jsou tihle roztoči Parasitellus fucorum draví, loví jiné roztoče nebo drobné členovce ve čmeláčích hnízdech, a tím čištěním hnízda jsou čmelákům prospěšní.
V průběhu jara a léta se větší larvy tohoto roztoče přichytávají na čmeláčí dělnice, později i na čmeláčí samečky, a nechávají se tranportovat na květy rostlin. Samostatně by ty roztočí larvy dokázaly žít na květech sotva déle než jeden den. Ony ale na květech čekají na čmeláčí dělnice z jiných hnízdeček, na ně se zase přichytí a nechají se tak zanášet do dalších a dalších čmeláčích kolonií. Občas se ty roztočí larvy z květů přichytí na jiné druhy hmyzu než na čmeláky, a nechávají se tak transportovat na větší vzdálenosti. Nakonec se ale musí dostat zase ke čmelákům. Aby roztočí larvy dokončily vývoj a staly se z nich pohlavně zralé samičky, tak musí začít živit pylem. Ale ne ledajakým pylem, musí to být pyl, který čmeláci zpracovali. Roztoči si obvykle pyl seškrabují z povrchu plodových komůrek čmeláků. (Čmeláčí samičky a dělnice překrývají pylový bochník voskovou vrstvou smíchanou s pylem.)
Na konci léta a na podzim vyhledávají větší larvy roztočů mladé čmeláčí matky - pouze na nich dokáží přezimovat
Samotní čmeláci se těchto svých parazitů zbavit neumí. Pomocí jim může být, že ve čmeláčích hnízdech často žijí i jiní, draví roztoči, kterým slouží čmeláčí paraziti jako potrava.