čeleď: Včelovití - Apidae
Pačmelák cizopasný (Bombus rupestris) se vzhledově velmi podobá svému nejčastějšímu hostiteli druhu čmelák skalní. Liší se tmavšími křídly a krátkou hlavou.
Je to hnízdní parazit nejen u druhu čmelák skalní, ale může obsadit i hnízdečka čmeláka rolního a lesního.
Na horním obrázku je sameček. Samečkové mají po vylíhnutí na hrudi šedavý (žlutošedavý) límec, podobně i lesklé světlé proužky na zadečku. Během několika dnů se jim ale tyto světlé chloupky obvykle olámou, a pak už jsou celí černí, s červeným koncem zadečku.
Je to nápadně velký druh.
Pačmelák cizopasný Bombus rupestris (Psithyrus rupestris)
Samečkové po vylétnutí z rodného hnízdečka se trvale zdržují na květech, i za špatného počasí a deště se pouze ukrývají pod květem nebo uvnitř květu. Proto jsou v přírodě vidět velmi často. Naopak mladé samičky pačmeláka cizopasného si brzy vyhledají nějaký úkryt, třeba za kůrou nebo v dutině stromu, a vyletují se nasytit ven na květy jen na krátko a za příznivého počasí. Proto spatřit venku na květech mladou samičku je vzácností, ačkoliv se jedná o velmi hojný druh.
Samičky mohou být dlouhé až 25 mm.
Zde je na kvetoucí hlávce jetelu samička.
Poznámka: Samičky se krmí na mnoha druzích rostlin, ale pod jejich váhou se většina květů sklání dolů, a proto se tam dají těžko fotografovat. Jetel luční má pod květy pevné stonky, proto na jetelu lučním se fotografie daří.
Samička po přezimování (foto 25. 5. 2017) Pro druh čmelák cizopasný je charakteristické, že samičky mají nápadně tmavá křídla.
Při fotografování pačmeláků mám vždycky dojem, že pačmeláci mají nápadně dlouhé nohy.
Pro rozlišování různých druhů pačmeláků je důležité vidět tvar posledních zadečkových článků.
V detailu:
Mladá matka v září 2018 na květech ořechokřídlece klandonského.
V zíří už je ale potravní nabídka slabá. Proto si musí mladá samička doplnit energii sáním sladkého nektaru z květů pokud možno rychle, a hlavně se musí starat o hledání vhodného místa, kde by přezimovala. Nejoblíbenějšími na přezimování bývají místa v lese, v lesní hrabance nebo v mechu.
Na další obrázku je vidět samička, jak si vyhrabává cestu k přezimovací komůrce (odborníci používají termín hybernaculum).
Podle pozorování pana J. Čížka přezimují samičky pačmeláků hlouběji než samičky čmeláků, před zimou zalézají do hloubky kolem 4 centimetrů, někdy i hlouběji. Proto nakonec bývá nad jejich přezimovací komůrkou vidět i vyhrabaná hlína.
Samečkové se vyskytují v přírodě dlouho do podzimu. Bývají často k vidění na květech. Zimu ale přežít nemohou.
Samečkové mívají krátce po vylíhnutí světlé pásky na zadečku. To se ale během několika dnů venku změní, křehké chloupky se jim olámou, a pak už mají samečkové zadeček leskle černý, zůstává jim červený konec zadečku.
Sameček na květu bodláku.
Tady se podařilo fotografovat samečka na květu bělotrnu.
Pro pačmeláky, zejména pro jejich samečky, je charakteristická krátká hlava.
Pro srovnání obrázek HOSTITELSKÉHO DRUHU - ČMELÁKA SKALNÍHO, na fotografii je sameček.
Zatímco všichni pačmeláci mají chloupky vpředu na hlavě černé, sameček čmeláka skalního má hlavu zepředu žlutou.
Nejnovější z atlasu
