Včelí vosk je jedním ze zázraků přírody.

10.12.2020 od Hanka

Péči o potomstvo můžeme pozorovat u více druhů blanokřídlého hmyzu. A každý druh vytváří plodové komůrky pro svoje larvičky svým vlastním originálním způsobem.
Třeba kutilka jižní si zhotovuje zděné komůrky z mokrého jílu a hlíny, vyhledává taková chráněná místa, kam neprší, třeba pod skalními převisy.
Samotářské včely hedvábnice si vyhrabávají hnízdečka v zemi a vnitřní stěny komůrek potírají baktericidním a fungicidním sekretem z kusadlových žláz a také směsí sekretů slinné žlázy a Dufourovy žlázy. Sloučením sekretů vzniká povlak podobný celofánu. Díky tomu se tekutý květní nektar nevsakuje do okolní země, ale smíchaný s pylem slouží jako zásoba potravy pro larvičky hedvábnic.
Ochrana hnízdečka před nadměrným prosakováním vody je nutná zejména na podmáčených lokalitách. Tady přicházejí na pomoc svým hmyzím opylovatelům žlutě kvetoucí vrbiny. Ty mají v květech na bázi srostlých pylových tyčinek žlaznaté chloupky, které vylučují olejnatý sekret. Včelky olejnice tento olejíček pilně sbírají a využívají k impregnaci stěn svých plodových komůrek.


Drobní stopčíci rodu Psenulus hnízdí v dutých lodyhách nebo větvičkách a také si stěny komůrek tapetují hedvábitou vrstvou ze slinného sekretu. (Ti jako potravu pro larvy nosí do komůrek ulovené mšice a mery.)
Dutiny ve dřevě, které v přírodě často zůstávají po vylíhnutí různých brouků, vyhledává mnoho druhů blanokřídlého hmyzu pro vybudování hnízdečka. Například dřevobytka obecná. Ta sbírá svým larvičkám jako potravu nektar a pyl z hvězdnicovitých rostlin, a přepážky mezi komůrkami a vstupní uzávěr do hnízdečka vytváří z nasbírané pryskyřice, kterou ještě zpevňuje zrnky písku.
Vlnařka obecná si vyhledává pro vybudování hnízdečka nejrůznější přirozené dutinky a plodové komůrky zhotovuje z nasbíraných rostlinných chlupů, které slepuje žlaznatými sekrety z rostlin.
Další druhy samotářských včel z čeledi čalounicovitých budují svoje komůrky z úkrojků listů nebo používají rozžvýkaný rostlinný materiál nebo mokrou hlínu.
Vosy, vosíci a sršně používají jako stavební materiál rozžvýkané dřevo.zpevněné slinami.

Včely medonosné a čmeláci si stavějí vnitřek svých obydlí z vosku, včely si navíc ošetřují vnitřní okraje propolisem. Propolis vzniká ze směsi vosku a pryskyřic, které včely sbírají většinou na pupenech dřevin.

/Včely sedí na plástu.

Samičky čmeláků i čmeláčí dělnice a dělnice včel medonosných mají po stranách zadečku vyvinuté voskové žlázy.
Hnízda čmeláků jsou menší a pouze jednoletá. Včely medonosné zůstávají na vhodném místě trvale mnoho roků a v dutých stromech mohou být včelí plásty vysoké metr a půl nebo i víc. To proto, že přírodní dutiny ve stromech bývají úzké a dlouhé, včelstvo se tedy musí přizpůsobit. V lidské péči jsou jednotlivé plásty menší. Lidé totiž hledali způsoby, jak by mohli včelstva rozebírat, a přitom včelám pokud možno neublížit. Proto lidi vymysleli dřevěné rámky a v úlech včely staví plásty v takových rozměrech, jak jim to dřevěný rámek umožňuje.
Na dalším obrázku je vidět plást, ve kterém se vyvíjejí včelí larvičky. Ty zavíčkované dole jsou starší a brzy se z nich vylíhnou nové včelí dělnice. V horní části plástu je oblast, kde se z larviček vylíhnou velcí trubci.
/Plást s larvami.
Voskový včelí plást, to je srdce včelstva. Všechna činnost včel probíhá na plástech. Včelí vosk jako stavební materiál je nenahraditelný. Lidi zkoušeli mnohé, čím a jak by včelí vosk falšovali levnějšími náhražkami. Neúspěšně.

Včelstvo, to je vlastně superorganismus, který se skládá z mnoha na sobě závislých jedinců. Náročná vnitřní organizace společenstva vyžaduje dokonalou koordinaci činností. Právě na plástech probíhá veškerá vzájemná komunikace mezi jednotlivými včeličkami. Včely také upravují plásty mimo jiné i pro co nejlepší přenos zvuků a vibračních signálů. Uvnitř včelího úlu je tma, proto rychlá komunikace včel tam probíhá pomocí zvuku a vnímání vibrací.
Důležitá je i chemická komunikace, ta je ale pomalejší. Zhruba uprostřed dalšího obrázku je včelí dělnice, která intenzivně uvolňuje vůni ze štěrbiny mezi zadečkovými články a současně mává křídly, aby se její vůně do okolí dobře šířila.
/Včely na plástu s medem.

Produkce zvuků je také nezbytnou součástí včelích tanečků na plástu, při kterých dělnice předávají informace o zdrojích potravy ve vnějším terénu.

Čím a jak včely slyší? Podle současného vědeckého poznání mají včely pro vnímání zvuků na těle dokonce několik orgánů. Nejdůležitější z nich je Johnstonův orgán na druhém článku tykadel. Vibroakustické signály zachycují také subgenuální orgány, které jsou umístěné v horní části holeně na všech šesti včelích nohách. Zjednodušeně řečeno "včely na plástu vnímají zvuky a vibrace nohama".
To je také jeden z důvodů, proč není možné nahradit včelí vosk jiným materiálem. Lidi samozřejmě hledají možnosti, jak ulehčovat práci sobě i včelám (tvorba včelího vosku je energeticky náročná), proto jsou nyní k dispozici mezistěny z umělé hmoty. Ty se ale mohou používat jen v některých úlových nástavcích, něco je potřeba nechat včelám v jejich přírodní podobě. Jinak by si včely v úlu přestávaly rozumět a ve včelstvu by docházelo k babylonskému "zmatení jazyků".
Včelím samečkům se říká trubci. Ti mají nápadně veliké oči.
/Včelí samečkové, trubci.
Uprostřed včelstva je teplota 37°C. A právě při této teplotě musí být včelí vosk dobře tvárný, aby z něj mohly včely stavět buňky, jaké potřebují. Současně ale musí být vosk pevný, aby udržel celou váhu plástu i se včelím plodem a medem. To není jen tak něco snadného. Když včelaři ze včelstva vyndávají jednotlivé plásty kvůli vytáčení medu pro lidi, tak některý plný plást váží 4 kg nebo i trochu víc. V přírodě může být váha a namáhání plástu ještě větší, protože v dutém stromě není plást rozdělen na nástavky, jaké dávají včelám lidi. A i při takovém zatížení se včelí plást nesmí deformovat.
Proto selhávají všechny náhražky, co lidi zkoušejí včelám dávat. Každý umělý materiál se ukazuje jako buď příliš pevný, a v takovém případě ho včelí kusadla nedokážou tvarovat, nebo je příliš měkký, a včelí stavba se pak pod svojí váhou hroutí.
Plást s medem, v dolní části se začínají z buněk líhnout trubci.
/Plást s medem a trubčinou.
Mladé včelí matky se vyvíjejí ve velkých a svislých matečnících. Na zdejší fotografii jsou matečníky v poslední fázi vývoje, vyběhnutí mladých matek se tu dá očekávat v řádu hodin.
/Včelí matečník.
Včelstva se rozmnožují rojením. V době líhnutí mladých matek už bývá původní starší matka usazená se svým rojem na novém místě, původní včelí obydlí přenechává některé ze svých dcer.
Úspěšné vyrojení vyžaduje mimořádně dobrou komunikaci celého včelstva. Už 3 týdny před vyrojením se začne zvyšovat frekvence vydávaných zvuků. Z počáteční frekvence kolem 200 až 250 Hz se změní na 330 Hz před vyrojením. Signály pískotu jsou pak důležité i v rojovém hroznu. Pískot vyvolává také zahřátí letových svalů a je tím synchronizován odlet matky s odletem včelstva.

Včelí plást se používá opakovaně po několik roků. Včely v něm vychovávají svoje larvičky, podle možností ukládají do plástů květní nektar a vytvářejí z něj med.
Lidi potom chtějí med i pro sebe, plásty s medem včelstvu odebírají a vytáčejí si med do sklenic pro lidskou spotřebu. Vytočený plást se pak vrací včelám zpátky. Během manipulace ale bývá na včelnici i dost zmatků. Toho dokážou využívat také otravné vosy.
/Vytočený plást s vosou.
Fotografie 2, 3 a 6 poskytnul včelař "Forresťák".

Lidi používali včelí vosk jako materiál na výrobu svíček už od pradávna. Byl to ale drahý materiál. Proto si lidi většinou svítili jen loučemi. Louče ale měly nevýhodu, že se z nich uvolňovalo mnoho sazí. To nedělalo problémy ve venkovním prostoru. Uvnitř budov ale svícení loučemi začerňovalo stropy místností. Proto se v křesťanských chrámech (později také v zámeckých prostorách) svítilo jen svícemi ze včelího vosku.
Dnes se při běžných bohoslužbách v kostele rozsvěcejí svíčky z parafinu, případně se používají moderní olejové svíčky. Významná velikonoční svíce (paškál) je ale stále dělaná z pravého včelího vosku. Symbolizuje "Světlo Kristovo", bývá zapálená jen při vyjímečných příležitostech. Každý rok nová velikonoční svíce je prvně zapálená večer po setmění na Bílou sobotu. Potom lidé v kostele zpívají chvalozpěv na práci včel. Texty tohoto chvalozpěvu se během století mnohokrát proměňovaly. Každá doba oceňovala na včelích dělnicích jinou dobrou vlastnost, v minulosti se zpívalo i o tom, že včely vždy poslouchají svého krále. (Tenkrát lidi nějak nechápali, že je ve včelstvu nejdůležitější samička, tedy matka, královna. A nebo to věděli, že nejmohutnější jedinec ve včelstvu klade vajíčka, proto se musí jednat o samičku, ale pro lidi bývalo psychologicky nepřijatelné, aby vládlo něco ženského rodu.) I dnes existuje několik verzí, ze kterých si může kněz vybírat podle svého uvážení. Verše o poslušnosti vůči pozemskému králi už ale žádná současná verze nepoužívá. Nynější text je dlouhý, pro informaci včelařům jsem vybrala jen zkrácenou ukázku:
"Církev rukama svých služebníků slavně obětuje tuto svíci ze včelího vosku. . . . Ačkoliv se její plamen dělí a rozdává světlo, přece světla neubývá. Napájí se totiž tajícím voskem, který pro tuto vzácnou svíci připravila pilná včela. Ó v pravdě blahodárná noc, která spojila zemi s nebem a člověka s Bohem."
Oslava ohně, jehož plamen rozhání temnotu, je nepochybně mnohem starší než křesťanství. Kdy se dostalo svěcení svíce do křesťanských obřadů, na tom se historici neshodnou. Asi to bývalo v různých oblastech odlišné. Podle některých názorů vytvořil nejstarší text písně ke svěcení svíce ze včelího vosku svatý Ambrož.
Socha svatého Ambrože se včelím úlem na zdi kostela.
/Socha svatého Ambrože se včelím úlem.
Tuhle sochu svatého Ambrože mohou lidi vidět, když přejdou Karlův most směrem na Staré město pražské. Sousoší jsou nad vchodem do kostela sv. Salvatora.

Hluchavka nachová a čmeláci.
Které druhy blanokřídlého hmyzu se zjara probouzejí ze zimního spánku při prvním oteplení?
Konečně se oteplilo a na skalách se rozsvítily kvítky křivatců.
V Praze napadl sníh.

© Blanokřídlí v Praze 2016

TOPlist