V lesích kolem Šáreckého potoka se už ukázaly listy jedovatých áronů.

12.2.2024 od Hanka

Pozor na jedovaté rostliny. Při jarním rašení se ukazují jen první listy, lidé se mohou snadno splést a zaměnit jedlé bylinky s jedovatými. List áronu stačí vzít do pusy, není potřeba ho ani spolknout, a za chvíli se člověk bude cítit tak, jakoby měl plnou pusu pálivých kopřiv. A co hůř, časem nebude bolest ustupovat, naopak to bude horší a horší.
Jednu výhodu zde árony mají. Místům, kde árony rostou, se vyhýbají divoká prasata. Zatímco jinde je teď všechna lesní hrabanka přerytá od divočáků, léčivé česneky medvědí a česneky podivné mezi árony jsou nepoškozené. (Česneky jsou zatím maličkaté, ty nyní v únoru s růstem nepospíchají.)

V knize ROSTLINY ZPŮSOBUJÍCÍ OTRAVY to autor Luděk Jahodář popisuje:
Toxické působení rostlin čeledi áronovitých je dáno (mimo jiné) působením ostrých jehlicovitých krystalků šťavelanu vápenatého. Tyto krystaly jsou v buňkách áronů koncentrované ve speciálních vypuzovacích buňkách. Po mechanickém poškození rostlinné tkáně se krystalky šťavelanu chovají jako vystřelené šípy. Když si dá člověk (nebo zvíře) kus rostliny áronu do pusy, ostré krystalky člověku poškodí sliznici nejen mechanicky, ale ještě navíc vypouštějí do ranek dráždivé látky. Následuje podráždění sliznice, otok a zánět, puchýře.

Rozlišování jedovatého a jedlého je také velmi obtížné u rostlin z čeledi miříkovité. Patří sem naše nejjedovatější druhy, jako třeba rozpuk jízlivý, tetlucha nebo bolehlav. A současně sem patří i naše nejzdravější druhy zeleniny, jako je třeba mrkev nebo petržel.
V minulých stoletích lidé neměli možnost nakupování ovoce a zeleniny z dovozu zdaleka, dřív byli většinou závislí na tom, co si na zahrádce vypěstovali sami. A aby měli dostatečně pestrou stravu, tak si pěstovali větší počet druhů miříkovitých bylin. Tyhle původně pěstované druhy se často dostaly do okolí a nyní rostou dál samy, jakou součást naší české přírody.
Jedním takovým původně pěstovaným, ale nyní zplanělým druhem je kerblík třebule. Takhle jsem ho fotografovala nyní ve dnech únorového oteplení.
/Kerblík třebule 13. 2. 2024.
Kerblík třebule roste v Praze na mnoha místech, obvykle je vidět v podrostu keřů, někdy také pod akáty. Jeho listy mají neobvyklou a zajímavou chuť. Dřív lidi pěstovali třebuli právě proto, že mohli sklízet zelené listy už na konci zimy, kdy byla nouze o vitaminy.
Rozlišit třebuli od jiných miříkovitých rostlin, které mohou být jedovaté nebo hořké, to v takovém časném vývojovém stadiu nezvládají ani někteří vystudovaní botanici. Jediná možnost, jak správně poznat, co si mohu natrhat k jídlu, to je potřeba vědět, co na kterém místě rostlo v předchozích letech. Samozřejmě že na přírodních lokalitách roste vždy víc druhů společně, ale pokud už vím, co všechno mám v porostu třebulí očekávat, tak je rozlišování snadnější. Nejčastěji roste pohromadě s kerblíkem třebulí mohutnější kerblík lesní, který má listy hořké.

Teplé počasí v době květu vrby jívy letos umožnilo včelám nasbírat dostatek pylu a čerstvého nektaru.
Na svahu Petřína rozkvétají mandloně.
Zimolez Purpusův je nejlepší keř pro výsadbu mezi včelí úly.
V pražské Stromovce kvete kalina vonná.

© Blanokřídlí v Praze 2016

TOPlist