Na květy teď létají mladé, nedávno vylíhlé drvodělky. Poznají se podle hustého kožíšku na hrudi i na horní straně zadečku. Občas je ještě možné zahlédnout i jejich starou matku, ta už má ale všechny chloupky olámané, ta má tělo vyleštěné jako zrcadlo.
Na horní fotografii je na květenství bělotrnu mladý sameček. Samečkové druhu drvodělka fialová (Xylocopa violacea) mají předposlední články tykadel oranžové.
(Sameček na obrázku má tělo poseté pylem ze sousedních ibišků syrských, které teď v zahradách dokvétají.)
V přírodě se začala objevovat nová generace drvodělek.
1.8.2024 od Hanka
Z květů ibišků syrských se dostává na tělo drvodělek (a taky čmeláků) mnoho velikých pylových zrn.
Mladé drvodělky budou létat mezi různými květy až do začátku zimy. U drvodělek přezimují samečkové i samičky, budou se spolu pářit až při prvním jarním oteplení. A samozřejmě že do jara zůstanou na živu jen takoví jedinci, kterým se povede se před zimou pořádně vykrmit květním pylem i nektarem.
Portrét samečka se zachyceným pylem na všech chloupcích.
Drvodělky se teď daří fotografovat jen ztěžka, protože se za horka se svým tmavým kožíškem schovávají na zastíněných květech nebo alespoň na zastíněné polovině květů.
Na bělotrnech jsou hojní také čmeláci, ti se ale během současného horkého počasí také pohybují na zastíněných částech květů, kde jsou obtížně fotografovatelní. Nyní vídáme létat hlavně čmeláčí samečky. Ti se nyní pohybují trvale na květech, už se nevracejí do svých rodných hnízdeček ani na noc. Jejich úkolem je spářit se co nejdřív s mladými čmeláčími samičkami. Během podzimu čmeláčí samečkové uhynou. Budoucí čmeláčí matky si brzy po spáření vyhledávají vhodné místo k přezimování, někde v lesním stínu se zahrabou do země. Pro mladé čmeláčí matky je výhodné, když poletují mezi květy jen v nejnutnější míře. Na květech na ně totiž čekají parazitičtí roztoči. Čím víc květů by matka navštívila, tím je větší riziko, že na sebe nachytá víc škodlivých roztočů.
Čmelák zemní (Bombus terrestris), sameček na květu bělotrnu.
Letos je na bělotrnech hojný také velký a nápadný druh žahalka žlutá (Scolia hirta). Je to znát, že žahalky jsou teplomilné. Pohybují se na květech na slunci i v současném horkém počasí.
Na květech mnoha druhů rostlin jsou nyní hojní také vosíci. Vosíci mají světle oranžové tykadlové bičíky. (Naše české vosy mají tykadla tmavá.) Samičky a dělnice vosíků také mají žihadlo, jejich žihadlový jed je slabší než žihadlo včel nebo vos. Vosíci nejsou agresivní, při obraně svého hnízdečka ale dokážou člověka citelně pobodat.
Vosík francouzský (Polistes dominula) na květenství bělotrnu.
Vosíci jsou často napadení parazitickými řásníky. Poslední larvální instar řásníka je vidět na konci zadečku vosíka, přední částí těla řásník vyčnívá ven.
V pražských zahradách začala být hojná také kutilka mexická (Isodontia mexicana). Dospělé kutilky se mohou živit nektarem z květů mnoha druhů rostlin. Mezi domy ale vyhledává především rozkvetlé pěstované kultivary máty.
Kutilka mexická má tmavá křídla s kovovými odlesky.
Odhaduji, že ve volné přírodě se kutilky mexické u nás moc nenamnoží, protože jejich hnízdečka v dutinách ve dřevě se naučily vyzobávat sýkorky. Ve městech je ale na budovách mnoho skulin, kam sýkorky zobákem nedosáhnou.
Saje nektar z kvítků máty.
Zaostřeno na tykadla.
Sameček.
Nejhojnějším druhem je nyní vosík francouzský. Je všudypřítomný na květech mnoha rostlin.
Tady se samička vosíka živí na květenství bělotrnu.
Samičky mají na hlavě různé vzory. Některé mají čelní štítek celý jednobarevně žlutý, samička na obrázku je naopak nápadně tmavá.
Jedince s tmavou hlavou by bylo snadné zaměnit za jiné druhy vosíků. Rozlišovacím znakem vosíků francouzských je žlutý poslední článek spodní strany zadečku.
Nejnovější aktuality
