Na loukách podél potoka v Tiché Šárce a v Dolní Šárce je na květech kyprejů ráj motýlů.

8.8.2024 od Hanka

Srpen je motýlí čas. Motýlové totiž mívají dvě nebo více generací do roka. A právě ty letní generace bývají hodně početné. Kromě toho k nám během pozdního jara a v létě mnoho dospělých motýlů migruje z jižní Evropy. Naopak většina blanokřídlých má jen jednu generaci za rok a teď už jsou ukrytí pod zemí nebo v různých skulinách ve stadiu larev nebo kukel. Někteří blanokřídlí také mají 2 generace za rok, další žijí sociálně a mají dělnice a jejich pohlavní generace se objeví až během podzimu. Mnozí blanokřídlí přezimují ve stadiu dospělců a lze se s nimi v přírodě setkávat vlastně kdykoliv. Ale stejně platí, že víc jedinců blanokřídlého hmyzu létá v české krajině během jarních měsíců. V pozdním létě hledám zajímavé druhy blanokřídlých na fotografování ztěžka. Tedy včely medonosky jsou hojné pořád, těch už mám ale nafocených mnoho a tak jejich focení omezuji.

Louka před Jenerálkou.

Hojná je zde babočka síťkovaná (Araschnia levana).

Kyprej vrbice má 3 různé typy květů:
(Na určitém jedinci se vyskytují pouze květy jednoho typu.)
1. S dlouhou čnělkou a šesti středně dlouhými tyčinkami a šesti krátkými tyčinkami, viditelná je dlouhá čnělka a 6 středně dlouhých tyčinek, krátké tyčinky jsou skryté uvnitř květu.
2. Se středně dlouhou čnělkou a šesti krátkými a šesti dlouhými tyčinkami.
3. S krátkou čnělkou a šesti dlouhými tyčinkami a šesti středně dlouhými tyčinkami.
Je zajímavé, že různě dlouhé tyčinky mají i rozdílnou velikost a barvu pylových zrn. Úspěšné oplození vznikne pouze pylem, který pochází z tyčinek stejné délky, jako je délka čnělky opylovaného květu.

Tady je babočka síťkovaná na květech kypreje s dlouhou čnělkou.


Létá zde velký počet bělásků, různých druhů z rodu (Pieris sp.). Tady sedí bělásek na kypreji s květy s krátkou čnělkou a s dlouhými tyčinkami.

Bělásek za letu. Je to sameček bělásek řepkový (Pieris napi). Tenhle bělásek má rád vlhčí lokality a záplavové zóny, umí se ale přizpůsobit a žít také na sušších místech.


Ti největší bělásci patří druhu bělásek zelný (Pieris brassicae).

Bělásek zelný, samička. Možná k nám přiletěla až odněkad z jižních zemí. A teď by si potřebovala najít místo, kde bude mít k dispozici dostatek medujících rostlin pro sebe a současně aby byly nablízku i živné rostliny pro její housenky, prostě kam by mohla šikovně naklást svoje vajíčka. To ale bude docela problém. V minulých stoletích bylo hlavní rostlinou, kde se vyvíjeĺy její housenky, pěstované zelí. Na současných polích se zelím se ale hojně používají insekticidy, tam nemůže nic přežít. Planých brukvovitých rostlin, na které by samička mohla naklást vajíčka a kde by se jejím housenkám dařilo, je nyní koncem léta dost málo. Snad by pomohla jako nouzové řešení potočnice lékařská (Nasturtium officinale), ta tady občas roste na březích Šáreckého potoka.

Housenky všech našich bělásků rodu Pieris se vyvíjejí na brukvovitých rostlinách, které obsahují ve svých pletivech jedovaté glukosinoláty. Na rozdíl od většiny ostatního hmyzu mají housenky bělásků schopnost tyto látky detoxikovat. A jejich potravní specializace dosáhla takového stupně, že odmítají přijímat potravu bez těchto látek. Samice bělásků před vykladením vajíček otestuje rostlinu předními chodidly, kde se nalézají chemoreceptory vnímající přítomnost glukosinolátů. Housenky bělásků potom přeměňují glukosinoláty na obranné chemické látky isothiocyanáty, díky kterým jsou pak housenky nepoživatelné pro většinu případných predátorů.

Naším nejhojnějším druhem běláska je bělásek řepový (Pieris rapae). Rozlišování druhů bělásků tohoto rodu je ale velmi obtížné, kresba na jejich křídlech je totiž variabilní, vzhledově se liší nejen jarní a letní generace.


Ukázala se i babočka bílé C (Polygonia c-album).


Kyprej vrbice s modráskem.


Pohled na lokalitu před Jenerálkou s výskytem kyprejů a s vrbami kolem Šáreckého potoka.

Pochodovat dál po proudu Šáreckého potoka by se podařilo jen malý kousek, následující část je potom veřejnosti nepřístupná. Místo toho je zde ale pro lidi vytvořená trasa po cestě přes bývalou dobývací plochu dnes už neexistující cihelny na Jenerálce. Tady velmi chválím, že pro veřejnost je zde otevřený podchod pod nebezpečnou Horoměřickou silnící. Ten podchod, to je původně tunel, kterým se vozil vytěžený materiál z dobývacího prostoru na zpracování do cihelny. Ve zdejší cihelně se pro výrobu mimořádně odolných cihel používala břidlice. Dno bývalého dobývacího prostoru je velmi pevné, pro vodu většinou nepropustné. Když prší, naplní se vodou zdejší tůně. Když nastane sucho, tůně úplně vyschnou. Vítr sem zanáší semena borovic, vrb a bříz. Jen málokteré dřevině se ale povede najít nějakou puklinu v pevných břidlicích, kde kořeny dosáhnou na vodu i v době delšího sucha.
Tady se pokouší o růst topol kanadský.

Některé typy topolů kanadských mají červené řapíky listů.

V letošním deštivém roce tu raší i řada dalších bylin. Ty ale zůstanou na živu jen krátce, první sucho je zlikviduje. Květy zde téměř chybí, proto tu chybí i motýli. Jednoho motýla jsem tu ale fotografovala na zemi.
Soumračník jahodníkový (Pyrgus malvae).

Ve dvou tůních tu přežívá i orobinec.

Vysychavé tůně jsou dobrým místem pro výskyt vzácných druhů živočichů. Třeba listonoh letní (Triops cancriformis) je v České republice zařazen do kategorie kriticky ohrožených druhů. Listonoh se vyskytuje převážně v periodických tůních na lesních či polních cestách nebo v lužních lesích. Aktivní je od května do srpna, zbytek roku přežívají jeho vajíčka, která jsou schopna přežít i několik let na vyschlém dně. Listonoh by zde mohl žít ale jen v případě, že by se tu nevyskytovaly ryby. Tady je ale místo poškozené tím, že někdo tu vypustil do tůně barevné rybičky. Ryby tu škodí i celé řadě dalších larev různých živočichů.

I ten osamocený skokan tu vypadá nějak nešťasně. Asi ho sem také někdo přinesl. Jenže voda v mělké tůni je teď velmi teplá.


Dál dolů po proudu Šáreckého potoka je krásná revitalizace na ploše bývalých rybníků, které zadržovaly vodu pro náhon Kalinova mlýna. Tady také kvete mnoho kyprejů a je na nich mnoho motýlů, stejných druhů jako byly na louce před Jenerálkou.
Kromě těch mnoha bělásků a baboček síťkovaných se tu nechal fotografovat okáč luční (Maniola jurtina).


V další části revitalizací u Žežulky byla na kopřivách babočka admirál (Vanessa atalanta).



Babočka paví oko (Inachis io), housenky žijí pospolně. Foto na kopřivovišti na břehu Vltavy, kousek pod soutokem Šáreckého potoka s Vltavou.

Samičky baboček paví oko kladou vajíčka v hromadných snůškách. Vybírají si ke kladení vlhčí osluněné lokality a preferují mladé kopřivy, které regenerují po dřívějším posečení.
Housenky žijí po celou dobu vývoje pospolně, teprve krátce před kuklením se rozptylují.

Housenky baboček paví oko jsou černé s bílými krupičkovitými skvrnkami. Na každém článku mají šest dlouhých trnovitých a obrvených výrůstků.


A poznámka na závěr: Dokud lidé sekali porosty ruční kosou, tak kopřivy s housenkami podsekli, ale housenky pod vrcholem kopřivy zůstaly nepoškozené. Tedy spadly na zem spolu s kopřivou, ale následně si snadno přelezly na nějaký jiný výhon u země. Dnešní moderní sekačky posečenou hmotu současně mulčují, to znamená, že nepřežije vůbec nic.