Samotářské včelky pískorypky a jejich parazité řasníci a další nezvaní otravové ve včelích hnízdečkách.

1.6.2025 od Hanka

Přítomnost řasníka se pozná podle světle hnědé tečky mezi posledními články zadečku pískorypky.

Napadená pískorypka živí nektarem jen sebe samotnou, nezakládá si hnízdečko pro výchovu potomstva, nesbírá pyl pro výchovu svých larviček (protože žádné takové nemá).

A jak to s těmi řasníky bývá? U jarních druhů pískorypek parazitují řasníci rodu Stylops. Patří mezi hmyz s proměnou dokonalou, jsou to příbuzní brouků. Vývojem přes stadium kukly ale procházejí pouze samečkové. Samečci mají křídla, nohy, oči a tykadla. Samičky řasníků jsou tzv. neotenické, dospívají ve fázi larvy. Jsou trvale vázáné na svého hostitele. Po oplodnění samečkem začnou v těle samiček řasníků dozrávat vajíčka. Každá samička řasníka pak vyprodukuje tisíce pohyblivých larev, které v prvním instaru opouštějí její tělo i hostitele. Parazitovaná pískorypka pak roznáší larvičky řasníků (triungulinidy) po květech vhodných rostlin a dokonce aktivně otírá samičku řasníka o pylové tyčinky tak, aby larvičky řasníků uvízly na pylu v květu. Zdravé včely pak naberou pyl z květu i s malými larvami řasníků a v jejich hnízdech se cyklus uzavře. Malá larva řasníka se snadno dostane přes kutikulu larvy hostitele a po úspěšném proniknutí dovnitř zde začíná parazitovat.

Zdravá samička pískorypka černolesklá sbírá nektar a pyl na stejném květenství hořčice, kde se před tím pohybovala napadená pískorypka. Spolu s pylem může současně nabrat droboučké (lidským okem neviditelné) larvičky řasníků a zanést je do svého podzemního hnízdečka.

Kdyby se ty tisíce larviček řasníků úspěšně uchytily na hostitele, tak by se v následujícím roce nevylíhla žádná zdravá pískorypka. Jenže zdravých pískorypek se v minulosti vždycky vylíhlo docela hodně. To znamená, že pískorypky nejsou bezbranné. Je velmi pravděpodobné, že zdravá matka pískorypka dokáže larvy parazitů objevit a zlikvidovat. V hnízdních komůrkách je tma, pískorypka nemůže vidět parazity očima. Hmyz má ale mnoho smyslových buněk na tykadlech, dokonce každý článek tykadla bývá vybavený jinými receptory.

Hořčice má ve květech hodně pylu a nektaru, létaly na ní i další zdravé pískorypky. Ty se tu také živily nektarem, současně sbíraly pyl.



Česká příroda má ale velký problém. V zemědělství se používá mnoho postřiků herbicidů, insekticidů, fungicidů a kdo ví, čeho všeho ještě dalšího. Vítr pak tyhle látky rozfoukává do okolí. Třeba právě ta plevelná hořčice často kvete podél okrajů polí. Množství zemědělské chemie, které na takovou hořčici nafouká vítr, nebývá tak vysoké, aby to včely samotářky hned zahubilo. Jenže to maloučko pesticidů stačí k tomu, aby včeličkám začalo špatně fungovat vnímání. A v takovém stavu už asi přestávají být schopné objevit larvičky parazitů. Výrobci zemědělské chemie se často chlubí, že jejich přípravky jsou pro necílové organismy relativně neškodné. Zasažené včeličky pak skutečně mohou normálně létat, vybudovat si podzemní hnízdečka, do komůrek nanosit zásoby nektaru a pylu a na to naklást vajíčka. Jenže i přesto nevychovají žádné zdravé potomstvo. A tohle už při povolování různých druhů pesticidů nikdo neměří.
Výsledkem je, že u nás hmyz velmi ubývá. Samotářské včelky pískorypky letos z české krajiny prakticky vymizely.

Včely samotářky musí čelit i mnoha dalším hnízdním nepřátelům. V jejich hnízdech se také vyvíjí larvy brouků majek, jmenují se triungulíni.
Na poupěti rmenu jsem zahlédla rezavý poprašek. Na zvětšené fotografii se ukázalo, že je to skupina triungulínů.

Během detailnějšího fotografování se většina larviček rozutekla.

V téhle poloze na okraji okvětního lístku jiné byliny triungulin čeká na přílet některé samotářské včely, aby se na ní mohl hned snadno přichytit. Kdyby se mu to povedlo, tak se následně nechá zanést do hnízdečka a tam bude v komůrkách pokračovat ve vývoji jako hnízní parazit. Bude se v hnízdech samotářských včel živit jejich vajíčky, pylem a medem.

Tady čeká na přílet vhodného druhu včeličky další triungulin. Jenže bude mít smůlu, včely samotářky se na téhle lokalitě prakticky nevyskytují. Včely medonosné a čmeláci tu jsou hojní, jenže u nich se larvy majek vyvíjet nemohou, dělnice včel nebo čmeláků triungulina vždy snadno objeví a zlikvidují.


Pokud včeličky někde nashromáždí pro svoje larvičky dostatek kvalitní potravy, tak tam se hned najde mnoho dalších zájemců, kteří přemýšlejí, jak potravu ukrást pro své potomky.

Povedlo se mi fotografovat kuželitku, jak se živí ve květech vičence. Samička kuželitka (Coelioxys sp.) získává ve květech potravu jen sama pro sebe. Pro výchovu larviček využívá práce svých příbuzných, nejčastěji včel z čeledi čalounicovitých. Samička kuželitky pronikne ostrým koncem zadečku skrz obložení zapečetěné plodové komůrky některé samotářské včely a vyklade svoje vajíčko k pylovým zásobám. Larva kuželitky se zpočátku krmí na pylových zásobách. Po týdnu a svléknutí narostou larvě kuželitky velká a ostrá kusadla, těmi zabije hostitelskou larvu nebo vajíčko. Potom se larva kuželitky živí pylonektarovými zásobami, které sem nanosila samotářská včela.


Vyfotografovat se nechala také droboučká zlatěnka modrá (Trichrysis cyanea). Ta se u včelích hostitelů se vyvíjí jako ektoparazitoid na dospělé včelí larvě nebo předkukle. Vybírá si jen takové hostitele, které mají hnízdečka ve dřevě, může se ale vyvíjet i u jiných blanokřídlých hostitelů.



V hnízdech zemních včel se zase vyvíjejí některé druhy parazitoidních dlouhososek. (Dlouhososek u nás žije větší počet vzhledově podobných druhů, které se liší životní strategií.)
Dlouhososka saje nektar z kvítku večernice vonné.

Dlouhososka fotografovaná shora nad květem večernice vonné.


Život v přírodě není jednoduchý. Včel samotářek nyní vídám opravdu maloučko, jejich parazité jsou naopak všudypřítomní. Jenže když mizí jejich hostitelé, tak příští rok nebudou létat na květy ani ty parazitující druhy.