Slunovrat, včely se těší na jaro.
21.12.2017 od Hanka
Včely medonosné poznávají kalendářní dny a vnímají běh času právě tak dobře, jako lidští učenci. Ačkoliv přečkávají zimu v chumáči na svých medných zásobách uvnitř úlů (nebo stromových dutin) prakticky potmě, den slunovratu poznají spolehlivě. A i když veku mrzne, uprostřed včelího hnízda nastává v tomhle termínu zásadní změna. A to je, že včelí matka znovu začne klást vajíčka, ze kterých dělnice následně vychovávají další generaci včel. Malé včelí larvičky jsou ale citlivé na to, při jaké teplotě potřebují vyrůstat. A tak včelí dělnice teď zahřívají střed chumáče na 36°C. I když venku mrzne, uprostřed včelího chumáče je udržovaná stálá teplota, podobná teplotě lidského těla. Včelí dělnice se tu vydatně krmí medem, a medovou energii přeměňují svalovým třesem na teplo.
A jak je to s tím slunovratem podle názorů astronomů, o tom napsal krásný srozumitelný článek včelař Antonín Marek:
..
Od zítřka se prodlužuje den, budeme se spolu se včelami těšit na jaro. Proč ale již od zítřka, když bude Země Slunci nejblíže až 4. ledna, uháněje největším fofrem? A proč nám upíjí Lucie den, ale noci nepřidá?
Ve zmatku gůgluji vysvětlení, a hle:
Tradičně 13. prosince slaví svátek Lucie. Noci upije, dne nepřidá. Proč od 13. prosince nezapadá slunce každý den později, jak by mělo být, když slunovrat ještě nenastal? Na tom upíjení musí něco být.
Země se otáčí velmi pravidelně a jedna její otočka, tedy den, trvá stále stejnou dobu. Zemská osa je vůči rovině oběhu Země kolem Slunce nakloněná, což je příčinou toho, že třeba v létě je u nás světlá část dne delší než tmavá noc (zemská osa míří severním koncem ke Slunci) a v zimě je tomu naopak (zemská osa je nakloněna od Slunce).
Nás bude dále zajímat okamžik zimního Slunovratu, kdy je noc z celého roku nejdelší a kdy je zemská osa nakloněna severní částí právě přímo směrem od Slunce. Znalí Keplerových zákonů víme, že – podle přibližného znění prvního z nich – se planety, včetně Země, kolem Slunce pohybují po eliptických drahách, v jejichž společném ohnisku je Slunce. Druhý Keplerův zákon pak říká, že „Plochy opsané spojnicí Slunce a planety (tedy i Země) jsou za stejnou jednotku času vždy stejně velké". Z toho samozřejmě plyne poznání – když je Země na své eliptické dráze ke Slunci blíž, pohybuje se po oběžné dráze rychleji, než když je od něho dál. Když si navíc uvědomíme, že Země se nachází nejblíže Slunci kolem 4. ledna každého roku. Fyzikální vysvětlení pranostiky samozřejmě spočívá ve srovnání rovnoměrnosti rotace Země a nerovnoměrnosti jejího pohybu po oběžné dráze kolem Slunce. Zemská osa se během podzimu odklání svojí severní částí od Slunce, což u nás působí, že Slunce zapadá stále dříve a dříve a vychází čím dál později – světlá část dne se zkracuje. Protože ale současně podle 2. Keplerova zákona při svém oběhu kolem Slunce zrychluje, přihodí se zhruba 13. prosince (tedy na Lucii), že se na své dráze posune za jeden den o větší úsek než za den předešlý, ale přitom se nestačí otočit dost na to, aby kompenzovala zvýšení rychlosti oběhu kolem Slunce – prostě Země nestihne díky své rovnoměrné rotaci zařídit, aby Slunce zapadlo dříve než předešlý den a to přesto, že slunovrat ještě nenastal.
V další dny je tento jev stále patrnější, takže si toho všimli i běžní pozorovatelé oblohy a vžilo se tvrzení, že – „Lucie noci upije…". To ale není vše. Jev, který působí zvečera „proti" západu Slunce působí samozřejmě i ráno „proti" Slunce východu a to dokonce ještě maličko více, protože v noci Země zase zrychlila. Takže „… ale dne nepřidá". Na to jsme si počkali do zítřejšího slunovratího dne. Stejný jev, který je připsán Lucii, funguje podobným způsobem i po slunovratu. Ten čas však již není příliš zmiňován, protože slunovrat nastal, noc se krátí a je důvod k veselí – k čemu se pak zabývat drobnostmi.
A co na to včely? Aby se dokázaly zahřívat, potřebují nejenom zásoby medu, ale taky kyslík, to znamená dobrý přístup vzduchu. To taky nemusí být vždycky jednoduché, česno, tedy otvor do úlu, často zapadá sněhem. S tím si ale umí včely dobře poradit. Vydechují teplý vzduch, a teplo jim ve sněhové závěji utváří takový otvor, jaký potřebují.
Zima je tvrdou zkouškou i pro další obyvatele české přírody. Když jsou kmeny stromů obalené ledem, datlovití ptáci mají potíže dostat se ke svým oblíbeným larvám hmyzu pod kůrou. A v takové nouzi pak různí datlovití, ale zejména žluny, si najednou vzpomenou, kde jsou včely, a vyklovávají otvory do úlů. Když otvorem vykoukne včelička, ptáci už pak dobře vědí, jak sevřít včelu do zobáku hlavou napřed tak, že žihadlo už dovnitř do zobáku nepustí. No ale budiž to ptákům přáno. Včelích dělnic jsou v úlu desetitisíce, s takovými ztrátami se vyrovnávají snadno.
Nejnovější aktuality
