Atlas Seznam
Hedvábnice jarní (hrabavá) Colletes cunicularius
od Hanka
čeleď: Hedvábnicovití - Colletidae
Hedvábnice jarní (Colletes cunicularius) je velká 11 až 14 mm. Zejména samičky se velmi podobají včelám medonosným.
Samečkové vylézají ze svých rodných komůrek dřív, jsou v přírodě k vidění už koncem března, samičky až v dubnu.
Na horním obrázku je portrét samečka hedvábnice jarní.
Pro jejich larvičky samička připravuje potravu pouze z nektaru a pylu z vrb. Dospělí jedinci se ale často živí nektarem na květech jiných rostlin.
Hedvábnice podobná Colletes similis
od Hanka
čeleď: Hedvábnicovití - Colletidae
Hedvábnice podobná (Colletes similis) je hojný druh v teplých a suchých lokalitách, na stepích, na okrajích lesů i na výsypkách. S dospělci se lze setkat od května do září. Hnízdečka si budují v zemi na holých plochách. Pro svoje larvičky sbírá nektar a pyl pouze na hvězdnicovitých rostlinách, dává přednost žlutě kvetoucím druhům rostlin. Její nejoblíbenější rostlinou je vratič obecný.
Od vzácné hedvábnice vratičové (Colletes fodiens) se hedvábnice podobná rozliší podle speciálně směrovaných chloupků na prvním zadečkovém článku.
Hedvábnice řebříčková Colletes daviesanus
od Hanka
čeleď: Hedvábnicovití - Colletidae
Hedvábnice řebříčková (Colletes daviesanus) je to letní druh s plsťovými páskami na zadečku. Dospělci jsou v přírodě k vidění od června do srpna. Je to drobný druh, je dlouhá jen 7 až 9 mm. Sbírá nektar a pyl na květech různých hvězdnicovitých rostlin, upřednostňuje řebříčky a vratič.
Obvykle hnízdí na svislém podkladu z pískovce nebo tvrdé hlíny, často v zední omítce nebo ve spárách poškozeného zdiva.
Plodové komůrky odděluje průhlednými přepážkami z celofánovité hmoty.
Hrabalka - popis čeledi Pompilidae
od Hanka
čeleď: Hrabalkovití - Pompilidae
Hrabalky (Pompilidae): V ČR se lze setkat s více než 100 druhy hrabalek. Jsou rozdělené na 3 podčeledi, ve kterých je celkem 22 rodů.
Některé druhy jsou charakteristicky zbarvené a u takových lze určit druh i podle fotografie. Značná část druhů má ale zbarvení téměř stejné - to znamená černé tělo, pouze zadeček v přední polovině červený, jako je na zdejší fotografii. U těch bývá určení druhu pouze podle fotografie nemožné.
Larvy hrabalek se vyvíjejí na dočasně nebo trvale ochromených pavoucích.
Samičky ochromují pavouka nejčastěji vpichem žihadla do spodní části hrudi, kde má pavouk nervové uzliny. Obvykle používá více vpichů o různé délce trvání. Další postup se liší podle druhu hrabalky. Často vlečou pavouka za sebou po zemi. Kořist bývá totiž ve srovnání s tělem hrabalky veliká.
Hrabalka černá Anoplius nigerrimus
od Hanka
čeleď: Hrabalkovití - Pompilidae
Hrabalka černá (Anoplius nigerrimus) je dlouhá 6 až 12 mm. Je to hojný druh od nížin až do hor. Hnízdečka pro svoje larvy vyhledává podle možností v dané lokalitě. Umí si je sama v zemi vyhrabat, často ale využívá jiné dutinky, jaké okolní příroda nabízí - dutá rákosová stébla, prázdné lity plžů, opuštěná hnízda po jiném hmyzu. Jako potravní zásoby pro svoje larvy loví pavouky z čeledí slíďákovití (Lycosidae), skálovkovití (Gnaphosidae), a lovčíkovití (Pisauridae). Často si úspěšně troufá ulovit jako kořist i pavouky, kteří jsou výrazně mohutnější než hrabalka. Ulovení pavouci jsou ochromení jen neúplně, ale i částečně ochromený pavouk není schopen z hnízdečka hrabalky uniknout.
Samičky hrabalek rodu Anoplius mají poslední článek zadečku s tuhými černými chlupy.
Hrabalka černoskvrnná Caliadurgus fasciatellus
od Hanka
čeleď: Hrabalkovití - Pompilidae
Hrabalka černoskvrnná (Caliadurgus fasciatellus) je dlouhá 6 až 13 mm. V teplých oblastech ČR je to hojný druh. Se samičkami se u nás lze setkávat od června do října, samečkové žijí kratší dobu, létají od června do srpna.
Samička vyhrabává v zemi kolmou chodbu s komůrkou na konci. Jako zásobu potravy pro svoje larvy loví různé pavouky, hlavně křižáky a také čelistnatky. Pavouky trvale ochromuje vpichem žihadla do ústní partie.
Hrabalka černoskvrnná se vyznačuje velmi aktivním těkavým pohybem, na fotografiích je téměř nemožné mít zaostřené obrázky.
Hrabalka červenonohá Episyron rufipes
od Hanka
čeleď: Hrabalkovití - Pompilidae
Hrabalka červenonohá (Episyron rufipes) má ráda stepi a lesostepi, pískovny i říční náplavy. Hnízdečka si vyhrabává v písčitém podkladu.
Dospělci získávají energii sáním na květech miříkovitých rostlin.
Pro larvy musí opatřovat speciální potravu, a to výhradně jen pavouky křižáky, samička je napadá přímo v jejich kruhových sítích. Když se křižák pokusí uniknout po vodícím vlákně na zem, hrabalka ho bleskově následuje a ochromí žihadlem.
Hrabalka stepníková Eoferreola rhombica
od Hanka
čeleď: Hrabalkovití - Pompilidae
Hrabalka stepníková (Eoferreola rhombica) se v dospělosti živí sáním nektaru na miříkovitých rostlinách.
Na fotografii je samička, samec je černý se žlutou páskou na druhém zadečkovém článku.
Zajímavostí je jejich rozmnožování. Larvy hrabalky stepníkové potřebují jako potravu pouze pavouky stepníky. Samičky hrabalky loví pavouky stepníky přímo v jejich pavučinových obytných rourkách, které současně používají jako plodové komůrky.
Foto 4. 8. 2016 na lesním pozemku za přírodní památkou Baba.
Hrnčířka Ancistrocerus nigricornis Ancistrocerus nigricornis
od Hanka
čeleď: Vosovití - Vespidae
Hrnčířka Ancistrocerus nigricornis je dlouhá 10 až 13 mm. V Čechách je to hojný druh, žije zejména na okrajích lesů. Hnízdečka si buduje v různých přirozených dutinkách, často ve stoncích bezu. Přepážky mezi buňkami zhotovuje ze směsi slin a jílu. Jako potravu pro svoje potomstvo loví larvy brouků (často různých mandelinek) nebo malé housenky, nejoblíbenější jsou housenky motýlů z čeledi obalečovití. Dospělci získávají energii sáním nektaru z květů mnoha druhů rostlin.
Na fotografiích je samička - foto 10. 5. 2021.
Hrnčířka prýtová Gymnomerus laevipes
od Hanka
čeleď: Vosovití - Vespidae
Hrnčířka prýtová (Gymnomerus laevipes) je dlouhá 8,5 až 11 mm. S dospělci se lze v přírodě setkat od května do poloviny srpna. Samečkové se líhnou výrazně dřív než samičky, už v květnu, a také dřív - už během června - postupně vymizí. Samičky jsou na květech aktivní i v srpnu.
Dospělci získávají energii sáním nektaru z květů, obvykle na miříkovitých rostlinách.
Pro svoje potomstvo loví jako potravu larvy drobných mandelinkovitých brouků nebo nosatců. Samičky si budují hnízdečka hlavně ve starých dutých lodyhách ostružiníků nebo bylin (pcháčů, bolševníků, ve stéblech rákosí) nebo v opuštěných hnízdech jiných blanokřídlých.
Hrnčířka Symmorphus bifasciatus Symmorphus bifasciatus
od Hanka
čeleď: Vosovití - Vespidae
Hrnčířka Symmorphus bifasciatus je menší druh, je dlouhá jen 7 až 11 mm. Dospělci létají v přírodě od května do září. Dospělé hrnčířky získávají energii sáním na květech. Jejich nejoblíbenější bylinou je bolševník obecný (to je náš původní český druh bolševníku). Pro výchovu svých larev si buduje hnízdečka v dutých lodyhách a stvolech rostlin, často ve stéblech rákosí nebo v opuštěných broučích chodbách ve dřevě. Plod zásobuje larvami různých druhů mandelinek, chycené úlovky znehybňuje bodnutím žihadla a pak s nimi odlétá zásobit svoje hnízdečko. Jednotlivé komůrky od sebe odděluje přepážkami z hlíny.
V ČR je to hojný druh.
Hrnčířka Symmorphus debilitatus Symmorphus debilitatus
od Hanka
čeleď: Vosovití - Vespidae
Hrnčířka Symmorphus debilitatus je dlouhá 8 až 13 mm. Pro založení svého hnízdečka vyhledává různé přirozené dutinky, např. v opuštěných chodbách brouků ve dřevě nebo v zemi v hnízdečkách po jiných blanokřídlých, někdy i ve starých hálkách nebo v dutých lodyhách. Pro svoje larvičky nosí jako potravu housenky drobných motýlů, někdy možná i malé larvy brouků.
Je to hojný druh, dokáže se přizpůsobit různému prostředí, může žít na suchých stráních i ve vlhkých lesích.
Na fotografiích je sameček - foto květen 2021.
Hrnčířka útlá Microdynerus timidus
od Hanka
čeleď: Vosovití - Vespidae
Hrnčířka útlá Mikrodynerus timidus je velmi malá, je dlouhá jen 4 až 7 mm. Dospělci létají v přírodě od května do srpna. Hnízdečka si buduje v suchých lodyhách bylin nebo v opuštěných broučích chodbách ve dřevě, často jsou i v prutech ostružin. Svůj plod zásobuje larvami drobných nosatcovitých brouků. Přepážky zhotovuje ze směsi rozkousané rostlinné dřeně a zrnek písku. V ČR žije hlavně v teplých oblastech.
Samička hrnčířky útlé má po stranách tmavočervený první článek zadečku.
Hrnčířka zední Symmorphus murarius
od Hanka
čeleď: Vosovití - Vespidae
Hrnčířka zední (Symmorphus murarius) je dlouhá 9 až 17 mm, podle množství potravy, co měla larvička k dispozici. Dospělci v přírodě létají od května do srpna. Samičky budují hnízdečka pro svoje larvy v nejrůznějších dutinách, často v opuštěných chodbách dřevních brouků v mrtvých kmenech stromů, ale i v dutých stéblech rákosí.
Jako zásoby potravy nosí do svých hnízdeček ochromené larvy mandelinek, nejraději larvy druhu mandelinka topolová. Přepážky mezi buňkami tvoří z mokré hlíny, vstup do hnízda na závěr maskuje rozkousanou drtí z dřevních vláken a také hlínou s kamínky.
Vzhledem i bionomií je velmi podobný druh Symmorphus crassicornis. Rozlišovacím znakem hrnčířky zední jsou nápadné jamky vzadu na hlavě (za jednoduchými očky), které jsou větší než u podobných druhů.